Na Muřinkovém vrchu (975 m n. m.) jsem chtěla přespat od chvíle, co jsem o něm poprvé slyšela (asi před dvěma lety od Olgy z Kladna, vtipné). Jsem totiž nocovací strašpytel. Bojím se spát někde, kde se to nesmí, i kdyby to stovky dalších lidí běžně dělaly. A právě pod Muřinkovým vrchem je ofiko malé tábořiště, takže je tu dovoleno nejen přenocovat, ale dokonce postavit stan. Člověk tak stráví noc na samé hranici CHKO Beskydy, obklopený divokou přírodou, ale nemusí mít strach, že ho ze spánku vytrhnou ochranáři. Navíc je tu krásná kaplička, studánka s vodou, ohniště, stoly, lavice i kadibudky. Kde jinde na hřebeni najde člověk takový komfort?
My jsme chtěli s naším dětským osazenstvem trochu potrénovat bivakování pod širákem, proto jsme stan tentokrát nechali doma. Ale hodil by se. K večeru se totiž na tábořišti vyrojila hejna malých kousajících mušek, na které nezabíral ani repelent, ani oheň, ani silná slova. Připadala jsem si sice jak ve Skotsku po náletu tamních midges, ale klidně bych ten prchavý pocit exotiky vyměnila za klobouky s moskytiérou. Oč jednodušší by bylo zavřít se ve stanu, než dvě hodiny čekat zababuchaní ve spacácích až po špičku nosu, než večerní chlad poslal otravné mušky do… hajan. Člověk by řekl, že děti taková nepohoda otráví, ale spíš je to semklo a hecovali se, kdo před hmyzem prchne důmyslnějším způsobem. Večerní hemžení bylo dáno pravděpodobně ročním obdobím, možná velkými dešti a podmáčenou částí palouku, kde se v kalužích muškám dařilo. Trempíci, které jsme tu potkali, totiž říkali, že sem chodí spávat pravidelně a nikdy takový nálet nezažili. Tak pokud někdo vyrazíte na noc, dejte vědět, jaká byla hmyzí situace!
Každopádně, noční nebe plné hvězd a vlahý vánek byly dostatečnou odměnou za všechna bzučící příkoří. Přímo z postele vidět Velký vůz, kdo to doma má…
Původním plánem byl třídenní přechod, ale počasí nám dva víkendy nedopřálo předpověď bez deště, tak jsme se nakonec spokojili s jednou nocí venku. Autem jsme odpoledne dojeli do Dolní Lomné na parkoviště, čapli baťohy a přesunuli se pár metrů na autobusovou zastávku Dolní Lomná, hotel Pod akáty před Lomňanským muzeem. Kdo má víc času, doporučuju přijet dřív a mrknout i do muzea nebo na hřiště Stezka Zbojníků. Za návštěvu stojí v Lomné i Ursus zážitkové centrum s fakt krásnými, interaktivními expozicemi o Beskydech (otevíračku zkontroluj, je omezená).
Autobus nás vyvezl k zastávce Horní Lomná, Horní Přelač, odkud je to na Muřinek už jen 2 kilometry po žluté značce. Jen dva, zato solidně do kopce. V trávě podél cesty dozrávaly lesní jahody, v lese rostly houby, hlavně praváci a křemenáče, tak to hned lépe utíkalo. Plácek s kapličkou na samotném vršku nás přivítal v podvečerním sluníčku a děti hned odběhly do lesa stavět domeček pro smyšleného skřítka Muřínka. Na vrcholku je k nalezení keška a ve studánce můžete najít Kľúč ku šťastiu. Kde jinde, než uprostřed beskydských kopců… Společnost nám dělaly tři páry a skupinka Poláků. Plácek je dostatečně velký, aby nikdo nikomu nepřekážel, jen to chvilku trvalo, než okolí pohltilo úplné ticho.
Ráno jsme nikam nespěchali a užili si pomalou snídani a kávičku, tentokrát už bez hmyzu. Náš pochod pokračoval kolem desáté směrem na Velký Polom (1067 m n. m.). Sem vede kilometrové ostré stoupání po červené turistické značce, dál už je to po rovince nebo z kopce. Trasa se klikatí po hraničním hřebeni mezi Českou a Slovenskou republikou a není vhodná pro kočárek, je to fakt po šutrech a místy prudce nahoru. Všude jsou lány borůvčí, které letos kvůli mrazíkům zejí prázdnotou, ale mají velký potenciál do let příštích :). Po dalších 2 km nás pěšina dovedla ke Kamenné chatě, kde jsme s chutí využili možnost doplnit kalorie a vyběhnout pár schodů na rozhlednu Tetřev. Dětem přišlo vhod hřišťátko, nám dospělým sluneční sedátka, uvnitř v chatě je pro případ horšího počasí velká dětská herna.
Zbývalo už jen dojít zpět do Lomné. Trasa by se dala ještě natáhnout k chatě Skalka, ale už jsme to nechtěli lámat a scházeli jsme po modré dolů k autu. Cestou jsou krásné výhledy na údolí Lomné a na Lysou horu. Na podzim budou na každém kroku ostružiny. U altánku jsme si dali sváču a znavený junior si střihnul půl hodinku odpolední siesty. Trasa nás vyplivla přímo u auta a protože za výkon bylo na místě se řádně odměnit, popojeli jsme ještě údolím na ledovou kávu (od Kavalo coffee house), prosecco a zmrzku do nedalekého iCafé.
Mapa výletu zde. Celkem jsme za dva dny ušli 10,5 km (2 km první den).
Možná nic světoborného, ale s vlastní batožinou a celé po svých, klobouk dolů, Muřínci!
