Brečící dítě na výletě v mínus dvaceti, zapomenutý pin u nákupu nebo jen trefná, leč zbytečně hlasitá poznámka dcery směrem k paní ve vlaku. Život (a nejen ten s dětmi), přináší překvapivě mnoho situací, kdy mám chuť zmizet, strčit hlavu do písku nebo si alespoň pořádně zanadávat. V podobných situacích se mi osvědčil přístup v duchu hesla „To má už teď cenu historky“. Ono to totiž (naštěstí) vždycky nějak „po haluzi“ dojde k dobrému konci. V rámci posttraumatické terapie ráda posílám tyhle horké chvilky dál, neboť máloco pobaví člověka tak, jako cizí neštěstí…