Jídlo do tlapky, (mámě) kulku do hlavy

Ve vývoji dítěte je mnoho fází, se kterými rodičům nepomohou ani vysokoškolské tituly, ani moudré knihy, ale spíš dobrý terapeut. My si teď procházíme obdobím prvních příkrmů formou BLW. OMG. 

 

Miluju pořádek. Čisto, uklizeno, načechráno, děti bez zelených nudlí a podlaha bez drobků – to je můj revír. Lifestylový magazín by napsal “moje přirozenost”. Něco, v čem se cítím dobře a jsem pro to ochotná leccos udělat, obětovat (třeba spánek nebo chvilky osobního volna). Mára by možná řekl, že má touha po pořádku hraničí s lehkou obsedantně kompulzivní poruchou. To jen tak na úvod. A že tu mou urputnou snahu o sterilno asi někdo nahoře viděl, řekl si, že by mohlo být vtipné poslat mi dítě, které bude ochotné jíst od 6 měsíců pouze a jen SAMO.


Víš, jak vypadá půlroční dítě? Že nemá ponětí, co je příbor či bryndák? Že (téměř) nemá zuby, že si samo nesedne a pohybuje se překulováním ze strany na stranu s rádiusem asi metr osmdesát? Tak si představ, že to dítě dostane do ruky zbraň v podobě kusu zeleniny/ovoce/těstoviny… Po deseti minutách válení, slintání, žužlání, proloženého dávením, ublinkáváním a hlasitým chechtáním se ve stavu odpovídajícím mé pořádkumilovné povaze nenachází ani dítě, ani polovina obýváku. Dítě sní (snad) čtvrtinu nabídnuté porce, zbytek má namazaný ve vlasech, zašlapaný do deky, nacpaný mezi prstíky, přilepený na oblečení, v horším případě důmyslně schovaný někde, kde ho najdu až s odstupem pár dní díky smradu nebo mravenčí dálnici vedoucí napříč barákem. Věděli jste, že i z neuvařeného květáku se dá vymodelovat kulička?

BLW v praxi. Nerozčiluju se, situaci jogínsky přijímám.. Že by se ale “ze stolování staly společné chvíle plné radosti a pohody”, jak píší v knize Vše co mi chutná, tím si úplně jistá nejsem. To už se víc ztotožňuju s větou “svačiny pro vás budou okamžiky, na které budete dlouho se slzou v oku vzpomínat”. Mám ale trochu dojem, že slza v oku autorky je krapet jiného původu, než u mne.


Ale lepším se. Už se nenervuju, co na ten čurbes řeknou návštěvy. Přestala jsem je zvát. Mapy od slin smíchaných s kukuřičnýma křupkama na Víťově šťastném obličeji se snažím nevnímat a s očima upřenýma na (zapatlanou) zem nechávám okolí myslet si, že jde o kožní vadu. Neženu se zběsile pro smeták, pokorně stojím, zčásti proto, že jsem se právě přilepila kusem kuřete k zemi. Servíruju světlá jídla – kedluben, cuketu, okurek, krůtí maso. Tak mám aspoň trochu šanci jídlo z Vítka a okolních stěn dostat. Mastné fleky vydávám za opalovací krém. Mrkev či jiné potraviny s větší mírou pigmentu nabízím nejdříve po lahvi červeného, dřív je to no zone. Růžové fleky od natráveného melounu mi už přijdou svým způsobem roztomilé.


Moje přirozenost si najednou může políbit šos. Lifestylovým časopisem mohu leda vyskládat podlahu, ať nemusím furt lítat s hadrem. Trénuj, matko, trénuj. Vydrž, Prťka, vydrž. Dítě prospívá a to je hlavní! Trochu mě trápí sny o dětské doktorce nevinně se dotazující, zda Víťa sní denně jednu mléčnou svačinku. Představa, že k tomu všemu ještě potírá nábytek i sebe selským jogurtem, ve mně vyvolává nervózní smích. Naučila jsem se i obstojně lhát – ne, u jídla se nebrání, kdepaaak, tři kojení jsme nahradili skleničkou (samozřejmě doma umixovanou) a jasně, že takhle velký není hlavně z mlíka, ale z těch živin, které… rozmaže všude kolem sebe. Holt jsem si z dvojice matka-dítě vybrala, že to bude Vítek, kdo se jídlem nebude nervovat.


Ps. Sháním číslo na dobrého terapeuta, ten tik v oku začíná být nepříjemný. Hlavně, aby měl v ordinaci pořádek…

Oblíbená témata

Novinky z blogu

přímo na váš e-mail

Napište komentář

Zatím tu nejsou žádné komentáře, napíšete první?