Join the joyride!

Sama už nevím, jak k tomu došlo, ale v nějakém pominutí smyslů jsem začátkem roku přislíbila svou účast na týdenní akci maminek s dětmi na Vysočině. Možná jsem zapomněla, že na rozdíl od ostatních jednomatek mám rarachy tři. Snad jsem doufala, že aspoň jedno těsně před akcí onemocní a bude muset zůstat doma s tatínkem, nebo že kvůli koronaviru na akci stejně nakonec nedojde. Jinak nevím, jak jsem mohla naplánovat přesun na místo vzdálené víc jak dvě stě kilometrů, když Trojka neusedí v autě za bděla víc jak třicet minut. Na špatnou znalost mapy se coby geograf vymlouvat nemůžu, takže už mi jako vysvětlení zbývá opravdu jen naprostá ztráta soudnosti.

S blížícím se termínem akce jsem byla asi jediným Čechem, který s jásotem nevítal rozvolňování opatření. Naopak. Při povolení přesunů za účelem rekreace jsem se orosila a málem si hodila mašli. Ono to fakt bude, no potěš. Hrdost by mi nedovolila účast odvolat, tak mi nezbylo než sbalit (prakticky všechno kromě matrací a sanitární techniky) a vyrazit. Netušíc, jak smečku sama uhlídám nebo uspím, doposud jsme na ně byli vždycky dva. Když se mě někdo z rodiny s obavou v hlase zeptal na přesun, nasadila jsem silácký tón a ujistila ho, že moje děti se ty tři hodiny zabaví poslechem rádia a hraním slovních her. V duchu jsem se ale nemohla zbavit obrazu, jak sedím zpocená za volantem a zoufale dozadu házím křupky, pitíčka, tousty, žvýkačky nebo bábovku, jen aby nikdo neřval.

Takže teď sedím v autě naloženém věcmi až po střechu a pro případ největší krize mám připravená lízátka. Jo, s cukrem. Jo, i pro toho ročního. Se aspoň poměje. Taky mám stažených asi dvacet hodin audiopohádek. A Taberyho pro mě, kdyby náááhodou všichni zaráz spali (někdy přes ten týden). Obzvlášť se těším, jak své miláčky překvapím cédéčkem Tři čuníci. Nohavicu si ráda poslechnu i já. Konečně nebude pořád dokola hrát Elsa. Trojka pár kilometrů za Frýdkem usíná, velcí zobou z krabičky ovoce, z repráků nám Jarek zpívá o tom, jak se lachtaní rodina vydala do kina. Pohoda jazz. Vlastně spíš pohoda folk.

Blížíme se k Olomouci, když auta před námi začnou podezřele zpomalovat a blikat. Bohužel nejde o zúžení, ale o kolonu jak na chorvatských hranicích v devadesátých letech. K Olomouci se blížíme další hodinu a půl. Několik nekonečných desítek minut se nehneme vůbec. Zelená vlna (s křížkem po funuse) přináší zásadní informaci – před Olomoucí se tvoří dlouhé kolony a ucpané jsou i objízdné trasy. Volají mi tři příbuzní, že před Olomoucí je kolona a ucpané jsou i objízdné trasy!!! Nechápou, proč na dobře míněné varování reaguju podrážděně. Mamííí, podej mi pití. Na, lovím láhev ve svém šedesátilitrovém příručním baťohu. Mamííí, mně to spadlo, podáš mi to? Potupných čtyřicet minut od domova zacpu znuděné Jedničce a Dvojce pusu lízátkem, aby nevzbudily Trojku. Bezva, použila jsem nejvyšší trumf, co bude dál? Nic. Stojíme. Děti dojedly lízátka, tudíž jsou stále znuděné a teď navíc lepkavé. Dožadují se čtvrtého opakování písničky o lachtanech. Mamííí, já chci taky umýt ruce. Taky? Nikomu jsem ruce nemyla. Ve zpětném zrcátku vidím, jak si Jednička samostatně rozšroubovala lahvičku a polívá si dlaně. Šikovná holka. Kobereček uschne. Aha, má pod nohama tašku s dekama na spaní, nevadí, deky uschnou. Zítra.

Při představě dalšího nehybného čekání udělám něco, za co mě čeká motoristické peklo. Začnu (podobně jako několik kolegů v podstatně silnějších autech) kolonu předjíždět volným pruhem. Něco mi říká, že se to nesmí, ale na druhou stranu si vybavuju pár jízlivých poznámek mého muže, jak Češi neumí zipovat a snažím se tak omluvit si tenhle zoufalý krok. Určitě se to může, jen ostatní to neví. Samozřejmě nesmysl. Smůla, že borci v autě s nálepkou Baník pi*o bouchnou saze těsně přede mnou. Neváhá zatarasit cestu, vystoupit a zuřivě na mě gestikulovat. Prostě „táta lachtan vyskočil ze sedadla, nevídaná zlost ho popadla“. Akorát místo lachtana holohlavý týpek. Je mi jedno, co ukazuje, hlavně, ať to dělá potichu a nebudí mi Trojku. Omluvně se na něj usmívám, potupně se zařadím a ukazuju si za záda na děti. Mamííí, ona mě bijé. Ticho, buďme rádi, že nás nezbil tamten pán. Lachtani hrají na přání dětí pošesté. Dvacet hodin audiopohádek je nezajímá. Sama od sebe navrhuju, že jim pustím Elsu.

Překvapivě se budí Trojka, po devadesáti minutách v autě královsky vyspaná. Brzy ji sezení začíná nudit. Po odmítnutí meruňky, bábovky, okurky a kukuřičné sušenky dostává lízátko. Dvojka sní vše odmítnuté a chce taky lízátko. Nepobírá argument, že svou porci cukru už měl. Chvíli protesty, zničehonic klid. Otočím se, abych ho pochválila za dospělé chování, a spatřím vykulenou Trojku třímající holou špejli a Dvojku s lízátkovou boulí v puse. Kolona se naštěstí rozjede a my se s vypětím všech sil dopravíme k Mohelnici. Dál to nejde. Všichni řvou, všichni se potí. Já nejvíc. Pauzírujeme mezi levandulemi, dáme zmrzku a kafe a svět je na chvíli v pořádku. Akorát máme před sebou pořád skoro dvě hodiny cesty.

Naložím uchozené děti a jedu. Vysmátá, že únavou usnou a já si konečně taky pustím potravu pro (d)uši. Jen to nebe kdyby se tolik nečernalo… a kdyby se letní přeháňka nezměnila v přívalový liják. A kdybych nemusela jet třicet, protože na silnici stojí voda. Mamííí, proč jedem tak pomalu? Mlčte a počítejte kapičky. Blýská se, hřmí, děti se bojí, já se taky bojím, ale musím dělat, že se nebojím a místo breku vykládám bláboly o bezpečí ve faradayově kleci. Naštěstí déšť slábne a děti usínají. Nemám chuť cokoliv poslouchat, maximálně lachtany. Křečovitě svírám volant a tupě následuju oranžové šipky značící objížďku u Moravské Třebové. Začíná mi být jedno, kam a kudy jedu. Cestou na Vysočinu si střihnu ještě jeden řádný slejvák a jedny kroupy (co to ale vidí moje lachtaní zraky, déšť a mráz a sněhové mraky?). Dneska si to mám asi vyžrat za všechny přesuny, které kdy proběhly hladce. Po čtyřiceti minutách přívalových dešťů jsem konečně našla páčku na setření zadního okénka.

Do cíle přijíždím v šest večer s odpočatými dětmi, tikem v oku a přesvědčením, že na zbytek prázdnin pojedeme leda vlakem, metrem, lodí a pak tramvají. A nejdál na Bašku.

Lach lach.