Jsem z Beskyd

Odešel. Umrzl.
Zde tiše spí.
A po štěstí již nelační.
Můj šestý smysl.
Smysl orientační.

Tak nějak by zněl epitaf mé dnešní práce s mapou v jizerské stopě.

Na počátku všeho bylo slovo. To slovo bylo LENOST. Po včerejším nevalném výkonu jsem si myslela, že vyzraju na prudký a nekonečný úvodní kopec od Stadionu a objedu ho bokem. Čili nefuním přímo k Buku jako většina vyšvihaných zadků v repre kombinézách, ale lážo plážo se kochám v lesích od stadecu napravo. Neznámý terén mě začne ale brzy štvát. Cesty se proplétají a mně se nechce na každém rozcestí vytahovat mobil s mapou. Jsem geograf, ne? Mám intuici.

Míjím týpka s mobilem a z posledního dechu na něj houknu “Nová louka”?
A on na mě Was?
Přepínám ufuněně do němčiny Wohin fahren Sie?
Odpovědí je mi nervózní pokrčení rameny a komolení českého slova na H.
Hřebínek? Zkouším mu napovědět.
Nejistě kývá.
Suuupr, to je mým směrem, nasazuju spokojeně hůlky, že vyrazím za ním.
Odeeer Hrrrabetice? dodává on.
Aha, tak to je úplně na druhou stranu, kámo. Tos mně moc nepomoh. Nevadí.
Bis bald. Loučí se.
Tos uhod. Bis nikdy voe.

Vytahuju tedy mapu a zcela jasně volím cestu vpravo. Za zatáčkou kopec jak kráva. Šmatlám stromečkem v hlubokém sněhu a už si rvu vlasy, jak se to zase zvrhlo.

Chodci. No potěš. Z posledních sil předjíždím, abych po třiceti metrech zastavila a předstírala čekání na fiktivního parťáka. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že to otočím a sjedu ten krpál dolů pro neexistující “ztracenou čepici”.

Jakmile mě dohoní můj dech, z posledních sil se dohrabu na vršek kopce. A tam bílo. Mlha. Není vidět na dva metry. Mobil mrtvej, zmrzlej. Kruci, kde to jsem? Nezbývá než se znova ponížit a zase se zeptat.

Královka??? Vyjela jsem na rozhlednu?? Pár se pobaveně culí mému upřímnému zděšení a hrdému nápisu na čelence – “Jsem z Beskyd”.
Vy budete asi opravdu z Beskyd, že? Chechtají se mi.
Loučíme se slovy, že s jejich tempem a mým orientačním smyslem se dneska ještě tak dvakrát až pětkrát potkáme…

Chvíli se plácám v mlze, až ztratím cestu, po které jsem přijela. Prostě neexistuje. Země se zavřela. Potupně zplužím dva kiláky po silnici zpátky na Béďov ke stadionu. Výborně, po hodině jízdy jsem tam, odkud jsem vyrážela. Kdyby někdo trackoval můj pohyb, musel by si myslet, že prchám lesem před nebezpečným úchylákem a snažím se ho zmást.

Nu vot. Nakonec, jako pokaždé, funím ten prudký a nekonečný úvodní kopec. Akorát už mám v nohách víc jak desítku…

#jsemzbeskyd, #anemamorientacnismysl, #alemamsmyslprohumor

Oblíbená témata

Novinky z blogu

přímo na váš e-mail

Napište komentář

Zatím tu nejsou žádné komentáře, napíšete první?