Na běžkách jsem stála naposled, když jsem si přes pupek neviděla na špičky bot. Dva dny na to se nám narodila Táma. Po dnešním výletu si upřímně nějak nemůžu vzpomenout, co je na běžkách tak super.
Vydala jsem se totiž podruhé v životě projet sama. Bez tatínka, bez manžela, bez zkušenějších sportovců. A taky bez soudnosti, jak se ukázalo záhy. Mapu nepotřebuješ, řikali. Stopa je vyjetá od parkoviště. Byla. Asi deset metrů, pak zničehonic skončila uprostřed pole. Jestli to bylo silným větrem, který ji zafoukal nebo tam byla brána do pomyslného běžkařského pekla, můžu si jen domýšlet. Nicméně jsem duší dobrodruh, četla jsem Příručku mladých svišťů, poznám teoreticky sever podle lišejníků a mám intuici (a pro všechny případy mapu v mobilu), ne? Jedu dál.
No, jedu… Běžky kloužou jako prase. Inu, rozhodla jsem se namazat. Dilema – modrý nebo červený? Nakonec ze dvou vosků, které mi Mára nabalil, vyberu první, ze kterého se mi podaří zmrzlýma rukama sundat víčko. Špatná volba. Sice už to neklouže, ale zase mám místo běžek skialpy s tuleními pásy. O sklouznutí můžu jen snít. Vydržím pěší túru asi kilometr a opět mažu. Tentokrát tou druhou barvou. Vosky jsou mezi námi stoprocentně vynálezem chlapů. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by se vyráběly jen v základních barvách, když existuje meruňková, antracitová, lososová…
Googlím “Jak namazat”. Výsledky hážou povětšinou rady “jak SE namazat”. To vím i bez tebe, ty chytrolíne. Furt kloužu tak, že jediný pohyb vpřed vykonávám díky urputnému píchání hůlkama. Připadám si jak gondoliér, když je v Benátkách suchý rok. Tak nic, sundat, namazat. Toto opakuju přibližně co kilometr. Zkouším mazat už i jelením lojem a tatrankou. Úseky, kdy od sněhu nejdu ani odtesat, se střídají s chvílemi zběsilého podkluzování. Krom bicepsů trénuju hlavně trpělivost. Buddha určitě neběžkoval, páč to by toho osvícení dosáhl jen stěží. Ale já se nevzdám! Jen se mrknu do mapy, kde jsem, něco vyfotím a pojedu dál.
Hm, mobil nejde zapnout. Zmrzl. Nedivím se mu. Nevadí, pojedu ještě na horizont a otočím to. Ha! Rozcestí! Bod záchrany KT 022! To člověku dodá odvahy. A zpátky pojedu přece po svých stopách…
…které už vítr stihl zafoukat. Zafúkané, zafúkané, kolem mňa všecko je zafúkané. A zmrzlé. A klouže to! Kupodivu, z kopce mi to sviští pěkně. Konečně si užívám jízdu, kochám se. Míjející běžkař v protisměru se na mě usměje a utrousí: “To je pohádka, když se dobře namaže, co?”. Myslím, že můj výbuch smíchu nepochopil.
Jakým zázrakem jsem se nakonec dostala zpátky k chalupě, to nevím. Ale udřená jsem jak Bulhar a zítra jdu dobrovolně s dětmi bobovat. Do nového roku si kromě klasických předsevzetí jako zhubnout, zbohatnout a být lepším člověkem, dávám i cíl NAUČIT SE MAZAT BĚŽKY!