Člověk se prý stává tím, co dělá. Tak to ze mě brzy bude slovo. Nebo věta. Nebo v horším případě tlačítko na klávesnici. Mojí pracovní náplní na všech projektech, kterých se účastním, je totiž psaní textů. Úderné reklamní claimy, hluboké rozhovory, faktické zprávy, poetické mailingy i příspěvky na facebook plné smajlíků, co se jim teď říká emoji – to je Bingův svět. Austin Kleon, autor bestsellerů „Kraď jako umělec“ a „Ukaž, co děláš“, říká: Jednou z nejsnazších cest k tomu, abyste začali nenávidět to, co milujete, je udělat si z toho práci.
Ehm.. proč mi to Austin neřekl dřív?!
Poslední dobou píšu pořád. Když nepíšu, čtu. Nejčastěji o tom, jak lépe psát. A když nemám sílu ani na jedno, tak aspoň o psaní přemýšlím. Začínám být solidně deformovaná. S profesním zájmem studuju účtenku z obchodu, parkovací lístek nebo menu v restauraci. Třeba taková treska na lůžku z baby špenátu zní vyloženě poeticky. Gramatické chyby a překlepy mě vytáčí do běla i na vlakové jízdence. Při večerním předčítání bych si v dětských knihách nejradši podtrhávala! U koukání na film se pečlivě soustředím na dialogy a pokud Ryan Gosling použije zajímavý obrat (jak nepravděpodobné), neváhám si ho zapsat a těším se, až ho použiju v praxi. Už několik týdnů třeba čekám na vhodnou příležitost, kde budu moct v psaném projevu použít formulaci „být přizpůsobivý jako kapustňák“ (umí totiž žít jak ve sladké, tak ve slané vodě).
Nechápej mě špatně, nestěžuju si! Živit se psaním jsem si přála od gymplu. Nadějná kariéra básníka započatá v časopise Sluníčko dojemným sonetem o kočce uvězněné ve džbánu s mlékem se sice stočila k profesi řadového kopíka (jakože copywritera, neplést se zaměstnancem kopírky), ale i tak dělám, co mi jde a co mě baví. Jsem nadšená, že nabídky chodí! Jen toho teď frčí nějak moc najednou. Reklamka, technologie, geografie, obecní sad. A jako vedlejšák tři děti školou nepovinné, co musí taky něco jíst a samy se ze školky nevyzvednou. Nepotřebuju pomoc, neboj. Respektive, pomoc v podobě uvaření nedělního obědu nebo hlídání dětí vítám vždy, ale myslím tím odbornou pomoc. Znám své limity, naštěstí. Dokonce nepotřebuju ani radu (nejlepší jsou takové ty dobře míněné Měla bys spát. Měla by sis odpočinout., u kterých chybí ta podstatná druhá část – Jak to mám udělat? :). Jen si občas uvědomím, jak před sebou poslední půl rok hrnu úkoly, které potřebují napsat, sepsat, zformulovat, a už vůbec nemám sílu, čas a morálku psát jen tak pro radost. Psát něco, co není užitečné nebo placené. Něco, kde si můžu dovolit přehlídnout chybu nebo nedodržet formu.
Prostě normální, terapeutický, nepromyšlený text.
A tak tu je. A teď zpátky ke strojům!
Jé Májo! Já prožívám něco podobného! Rozhodně v menším měřítku, ale vím, o čem píšeš, taky jsem to pocítila. Něco, co jsem si spoustu let přála, všechny projekty se rozjely najednou a já „hurá, ono se to děje!“ a taky „aha ono to může být i takové, když se to děje“ 😀 Člověk nedomyslí dopředu všechny polohy toho, když se to děje, a když to je ještě ve fázi snění, nenapadne ho snít i o těch druhých stranách té lesklé mince 😀 Ale pořád je to ta naše lesklá mince, takže hurá, no a ať se neztrácí ta prvotní lehkost, radost a dělání „jen tak“ Ti přeju 🙂
Author
Ne, že bych někomu přála podobně rozporuplné pocity z nabitého programu, ale jsem ráda, že v tom nejsem sama ❤️ děkuju, Aničko! Drž se, ať Tě vše, co děláš, baví, to je nejdůležitější.