Prvozářijové povzdechnutí

Závěr srpna nás nešetřil. Skoro celý propršel, buď bylo před deštěm nebo po dešti a řádění Jedliček v kalužích vyústilo 14 dní před začátkem školního roku v to-jehož-jméno-se-nesmí-ve-školce-vyslovit. V RÝMU. (Mimochodem, po tři čtvrtě roce prakticky bez zdravotní indispozice. Hlavně, že v době zavřených školek mi skákali doma po hlavě zdraví jak řepa a rvali se spolu v plné síle).
Šibeniční doba dvou týdnů na vyléčení plného nosu tří dětí si žádala nasazení veškerých šamanských schopností. Když přestal nudlit jeden, začal smrkat druhý. Prolévání vším možným od vincentky (dětské nosíky) po modrý portugal (matka) však přineslo kýžené ovoce a bacily se u dětí podařilo vymýtit. Nachlazený zůstal jen otec (A to je sice peklo, nicméně neprodyšný nos bezprostředně neohrožuje jeho přítomnost v práci. Myslím, že po týdenní dovolené s celou naší partou je tomuto faktu upřímně rád i on.). Čili jsme zdraví, školka bude!
Nejmladší Trojka se tak těšila, až bude mít matku celé dopoledne pro sebe, že dnes nemohla nervozitou celou noc spát. Většinu noci tak strávila na mé hrudi v nosítku a pořádně zabrala až s východem slunce. Veselý kojenec, váš spojenec. To určitě. Otce jsem během noci o pomoc nežádala. Respektuji, že umírá na rýmu.
Konečně nadešlo první zářijové ráno, Trojka nekolegiálně dospává deficit, což jí s kruhy pod očima nepokrytě závidím a jdu budit Jedničku a Dvojku. Hola hola školka volá! Volá, ale mí raraši jsou buď hluší nebo ladí jinou frekvenci. Jinak nechápu, proč je zrovna dneska nemůžu dostat z pelechu, když se jindy dožadují snídaně v půl sedmé?! Z postele lezou až po příslibu překvapení, ke kterému se pro změnu ženou ze schodů tak, že dojde k držkopádu a místo rozbalování dárkových kornoutků a focení se s pamětní medailí čtvrt hodiny zastavujeme krvácení. Jsem si ten iniciační obřad představovala trochu jinak, než že se pomažeme všichni krví nepřátel a potáhneme do boje. Mám chuť říct všem kolem, ať klidně táhnou, ale beze mě.
Byť bych si přes obličej sama nejradši nasadila gumovou masku Klause, odrazím několik všetečných dětských dotazů – ne, opravdu dnes nepůjdeme v Elsích šatech. Ne, ani v kostýmu výpravčího. A toho králíka taky nechte doma! Každý jen jednu hračku! Proboha jedna hračka není kufr plný autíček! Místo fotogenické snídaně v podobě chleba obloženého siluetami afrických zvířat vykrojených z plátků sýra, jak jsem si na tento slavnostní den plánovala, hodím před děti misku s mlékem a dosypu kuličkama. Děti jásají. Já se mezitím v koupelně snažím proměnit v člověka nevzbuzujícího dojem, že radostí z otevřených školek proflámoval celou noc. Tady ale nepomůže ani vykoupat se v kolagenu. Zachránit mě může leda škraboška na ksicht. Mé představy, jak jdeme celá rodina do školky hebcí, nažehlení a vesele švitořící, vzaly dávno za své. Hořkost v ústech z mateřského selhání spláchnu hltem čaje, víc nestíhám a vybíháme do školky. Abych nezapomněla – prší. Takže o nažehlenosti a veselém švitoření nemůže být řeč, gumáky a elegance jaksi nejdou dohromady.
Na místě jsme s krásnou sedmiminutovou rezervou. I tak samozřejmě poslední. Stále je ale dost času na převlečení dětí a poklidné předání učitelkám… pokud ovšem nejsi matkou sadistického lenochoda, který místo převlíkání okusuje pamětní medaili. Poučení pro příště – medaili nevyrábět z fidorky, ale odlít z betonu! Druhé dítě má oproti sourozenci energie a temperamentu na rozdávání a osnuje plán, jak si vyměnit nevyhovující značku za jinou, snažíc se obrázek ze skříněk odlepit. Třetí dítě někam zmizelo.
Happy end je na dosah, 2/3 dětí předáváme pančelkám, zamáčknem slzu, vrátíme se pro zapomenutou Trojku nenápadně proklouznuvší do vedlejší šatny a s manželovým “Tak si užij klídek” jdu vstříc volnému dopoledni. Těším se, jak si konečně dám nohy nahoru, vypiju kafe (nebo možná vzhledem k probdělé noci jen schroustám pár kávových zrn či píchnu kofeinovou infuzi), Trojka si bude hrát a já si možná i něco přečtu. Jen ještě vezmu nákup, ať to netahám odpoledne s velkýma. A vyzvednu dopis na poště. A mohla bych sjet natankovat, když nemám děti. A posbírat švestky. A upéct koláč, dokud jsou čerstvé. No jo, ale nemám droždí. Tak honem zpátky do obchodu. Ale jasně, Trojko, že můžeš na hřiště, ale jen na chvíli, jo? Musíme vařit oběd a na dvanáct být zpátky ve školce! Na dvanáct? Ježiši, vždyť to je už za hodinu a půl?!!

Oblíbená témata

Novinky z blogu

přímo na váš e-mail

Napište komentář

Zatím tu nejsou žádné komentáře, napíšete první?