Poptávám kurz přesunů vlakem! Mířím na jih Čech, dokonce bez dětí a zas to nějak neklape (co je proboha víc easy než cestování bez dětí!?)
Moje cesta započala sobotním vykoupením supermarketu, nedělním celodenním vařením od snídaní po svačinky na celý týden a pokračuje dnešním budíčkem ve čtyři ráno. Vstávám, vařím dětem čaj, ať má Marek co nejmíň práce. Dostanu SUPER nápad nechat na lince svoje klíče, třeba se tu budou hlídacím babičkám hodit. V půl páté opouštím po špičkách spící dům, neslyšně zabouchnu…. abych si záhy uvědomila, že můj mobil (nepostradatelný např. kvůli jízdenkám v mejlu) zůstal v tom tichém domě na botníku. Kua co teď, bez klíčů? Bušit na dveře? Začít Markův perný týden tak, že mu probudím ve 4 ráno děti?! Inu, buším. Mám asi tak tři minuty dostat se k mobilu, pak mi ujede vlak… Naštěstí Marek otvírá a za ním se žádný dětský řev nenese. Moje demence přišla aspoň v dobré spánkové fázi dětí.. Uff.
Nuže běžím na vlak. Přibíhám s urvaným lýtkovým svalem k nádraží, motorák tam už stojí!!! Dosprintuju s krosnou dovnitř a jen pro formu se ptám polospícího kluka, jestli jede na Tešín. (Kam jinam by to asi tak mohlo v půl paté ráno jet, Dobrá není Wilsoňák). A borec mi vyrazí dech odpovědí – Ne, to jede na Frýdek.
Náš rozhovor v ranním vagónu postupně probudí ostatní cestující, takže mé minele přihlíží se zájmem dobře pětadvacet lidí. Ještě chvíli se borce snažím přesvědčit, že to je blbost, že na Frýdek to jezdí vždycky deset minut po celé, ale on trvá sveřepě na svém. A fakt! V dálce světla – příjíždí spoj od Frýdku, do kterého si pod dohledem průvodčí a nedobře skrývaného smíchu okolí poníženě přestoupím. Prý – paní, Těšín je přece na druhou stranu.. Sakraa! To přece vím, ale jak mám u stojícího vlaku v tom stresu poznat, na kterou stranu jede?!
Uvelebená konečně ve správném vlaku, vytahuju z batohu k snídani borůvkový jogurt… abych zjistila, že nepřežil můj ranní stíhací běh a já mám útroby batohu v padesáti odstínech fialové. Jestli ono není lepší cestovat s dětmi, aspoň má člověk ty průsery na koho hodit. Je deset ráno, já jsem právě přijela do Prahy a už teď si připadám jak Odysseus na jeho strastiplné cestě.