Kempovací sezóna zahájena!

Asi nejsem jediná, kdo už po dlouhé zimě a rozpačitém jaru vyhlížel teplo a dny bez deště. Když u nás v dubnu začalo sněžit, neměla jsem daleko k rituálnímu vzývání Boha Slunce. S první optimistickou předpovědí hlásající celý týden sucho a teploty nad dvacet stupňů bylo jasné, že konečně vytáhneme smečku přespat někam ven. Ne nadarmo dostali ke dni dětí nové čelovky.

Vzali jsme jen pár nejnutnějších věcí, batoh, ešus a sandále, sedli na vlak a nevěděli, kde strávíme noc ……….. bych napsala, kdybychom jeli sami a ne s pojízdným cirkusem. Takhle jsme dva dny snášeli na hromadu spacáky, karimatky, náhradní oblečení, náhradní oblečení náhradního oblečení, gumáky, cestovní hry, kempingové židličky, nádobí, pláštěnky, lékárničku, opalovací krémy, repelenty, nosítka, kočáry a jiné nezbytnosti, které bezdětný tramp vůbec nepotřebuje. Další kapitolou bylo jídlo, které ve mně vyvolávalo lehkou hysterii, neboť roční Trojka poslední měsíc odmítá jíst cokoliv, co nepochází z brambor. A představa, jak mu na klacku opékám krokety nebo větvičkou šťouchám kaši, mě úplně neuklidňovala. Ale povedlo se a v pátek jsme s naším sedmimístným autem narvaným až po střechu vyrazili směr Jablunkovsko.

Cestou jsme se ještě zastavili v MiniZOO Vendryně, což rozhodně doporučuju nevynechat. Anebo si klidně střihnout jako samostatný výlet. Podezřívali jsme navigaci, že jsme na špatném místě, protože lamy a velblouda by mezi rodinnými domy hledal málokdo. Nestačili jsme se pak divit, co všechno se za nenápadnými vraty ukrývá. Děti nafasovaly košíček s jablíčky a pokyn, že kromě želv a surikat mohou všechna zvířátka krmit i hladit. No to bylo haló. Nosál, giga králíci, fretka, dikobraz, klokan, lemuři, papoušci… a jako bonus nám úžasný pan majitel přinesl ukázat zachráněné několikadenní srnče a věnoval chomáč srsti z velblouda. Děti spokojené, rodiče unešení a mohlo se jet dál.

Co jezdíme spát do přírody s dětmi a stan o velikosti menšího 2+1 se tak snadno v kukuřici neschová, rádi využíváme službu BezKempu. Jde o databázi míst vhodných pro kempování, díky které si člověk může za mírný poplatek domluvit přespání přímo s majitelem pozemku. Odpadá tak moje obava, že na nás uprostřed noci vlítne hajný a bude se dožadovat našeho okamžitého odchodu, což je při nejlepší vůli záležitost minimálně na hodinu a půl. Zároveň se však člověk vyhne vykročení ze své sociální bubliny do společných umýváren kempu.

Tentokrát můj muž našel k přespání úžasné místo v Těšínských Beskydech. Ukryté mezi břízami, dost opuštěné na to, abychom mohli v noci pozorovat hvězdy a netopýry, ale přitom táborníkům nakloněné. Kromě ohniště, studny, romanticky osvětlené kadibudky a houpačky tu totiž stojí i kouzelná hobití budka, velká tak akorát pro Marka a starší děti. Já s Trojkou jsme si ustlali v autě. Samozřejmě by se tady dal postavit stan. (Kdyby na to někdo z nás dvou měl v tom našem humbuku čas. A za předpokladu, že by se ten stan vešel do našeho narvaného auta. I složený má totiž rozměry jako menší cisterna.) Výhled z remízku na louku plnou odkvétajících pampelišek, pasoucí se krávy a v ďolíku Jablunkov zalitý zapadajícím sluncem, to byla prostě bomba. Pokud Tě hobití nocležiště „Na Bidýlku“ zaujalo, neváhej, volných termínů přes léto není mnoho…

Večer byl veselý. Vlastně si z něj moc nepamatuju, protože tak nějak prosvištěl kolem mě. V jedné ruce nakrojený špekáček, ve druhé zmítající se Trojka snažící se sfouknout oheň na plynovém vařiči. Třetí rukou vyčesávám Jedničce z vlasů bodlák, Dvojku se snažím na chvíli znehybnit zapnutím ve spacáku. Sem tam řev, když po někom přeběhne mravenec nebo si sedne do rozlitého čaje. Večerka za tmy, pod tíhou dojmů odpadáme na lusknutí prstů.

Ráno beze spěchu, pomalým tempem jsme pobalili přivezenou půlku domácnosti, přesunuli se na Komorovský Gruň, kde jsme u zvoničky nechali auto a vyrazili na Gírovou. Čekalo nás 2,5 km tam a totéž zpět. Hodí se připomenout, že můj muž velmi rád plánuje výlety prudce sofistikovaným systémem, který má zajistit přiměřenou míru dobrodružství, ale zároveň předcházet komplikacím a eliminovat katastrofy v terénu. Tím systémem je plánování trasy výletu z obýváku podle satelitních map :). Často to vyústí v situace, kdy je cesta podle letecké mapy „pěkně sjízdná, až asfaltová“, v reálu však přenášíme dvojkočár i zničené děti přes obří jámy, strže či kamení. Já si na to sice stěžuju, ale prý to podvědomě vyhledávám. Tak či tak, raději si na Gírovou kočár neber. Urvat se to dá, ale když se nám cestou dolů ke kamenitému terénu přidala ještě bouřka, přišla jsem si jak v thrilleru, kdy v pozadí začíná hrát temná hudba a divák už ví, že to s hlavním hrdinou špatně dopadne.  U chaty, ač měla být zavřená, jsme si dali langoš a pivo, vyběhli prudký kopec na vrchol (bez kočáru) a fičeli zpět k autu.

Celý výlet bylo potřeba korunovat dobrou kávičkou, odměnou za vydřené kilometry. Baby friendly kavárnu aby na Jablunkovsku pohledal (jestli víte, sem s tipy!), takže jsme až díky Gastromapě skončili na zahrádce třinecké oázy Terra. Děti si užily pískoviště a poctivý kopeček zmrzliny, my si dali dvakrát dvě kávy (výlet byl sic krásný, ale klasicky hektický a ještě nás doma čekalo vybalování celého arzenálu). Příště budeme, doufám, balit na víc nocí, aby se ty přípravy trochu víc vyplatily!

Hlavní cíl, a to prověřit před sezónou kempovací vybavení, nadchnout děti a zocelit rodiče, byl do puntíku splněn. Tak třeba já si odnáším poznatek, že naplánuji-li k večeři kolínka, nebylo by špatné je sbalit. Nebo si alespoň jejich absence všimnout dříve než s otevřenýma konzervama a bublající vodou v ešusu…