… s dětmi na jižní Moravě.
Atmosféru právě dozrávajícího obilí, rozkvetlých luk a zelenajících se vinic bych sotva vystihla lépe než libozvuk veršů básníka Jana Skácela, který píše třeba o tom, jak překrásné jsou noci na rovinách, když sládnou marhule a v polích tvrdne rež…
Požáry. Ze čtyř stran hoří léto
Omamně kvetou akátové háje
zelená duše vína doutná na vinicích
krvácí vlčí máky v obilí
Přichází tma
a po stříbrném mostě kráčí luna
Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá
(Jan Skácel, Krátký popis léta, zpívá Hradišťan)
Těžko říct, zda má mou tklivou náladu na svědomí všudypřítomné víno nebo prázdninové rozpoložení a pocit, že na světě (a v Česku tím tuplem) je neskutečně krásně. Možná kombinace obojího. Můj dojem z úrodného jihu je takový, že ať bychom se vydali kamkoliv, nešlápli bychom vedle. Prakticky na každém kopečku, v každé druhé dědině, je nějaká rozhledna, vyhlídka, ulička nebo zajímavost, která bije do očí a stojí za návštěvu. Pro (mně podobné) plánování milující a organizované povahy jsem ale sepsala záchytné body, od kterých se dá „odpíchnout“:
Základna: Sklep Lada v Moravském Žižkově (znalci místopisu možná právě protáhli obličej podobně jako naši kamarádi z Pavlovic – „V Žižkově? Tam přece nic není, jen samosběr jahod!“ – ale my kápli na super ubytko se vstřícnou paní majitelkou, vlastním sklepem, snad 13 postelema, za příznivou cenu a navíc strategickou polohou pro výlety na všechny světové strany).
Kam s dětmi?
Tak asi se shodneme, že ideálně šoupnout na dva týdny k babičce a zanořit se do sklepa 🙂 Ale na druhou stranu, je tady fakt tolik míst vhodných i pro malé děti, že by skoro byla škoda je nemít s sebou. Samozřejmě pro cyklo výlety je to tu úplná Mekka, za pár let se tomu určitě nevyhneme. My tentokrát zvolili následující itinerář:
Den 1.
Výlet historickým vlakem Hurvínkem z Břeclavi do Lednice a zpět. Během víkendů od května do září jezdí na jinak nepoužívané trati nostalgický červený motoráček Hurvínek, potažmo výjimečně i parní lokomotiva (jízdní řád zde). To jsme si s naším šotoušem nemohli nechat ujít (za pár let už se s takovou vyznám i v typech lokomotiv, neboť vlakové výlety se stávají naší specialitou a děti na nich začínají dožadovat více a více technických detailů).
Cesta vlakem trvá nějakých dvacet minut, člověk se hezky přiblíží lednicko-valtickému areálu a může si pak sám zvolit délku pěšího výletu. My se od vlaku prošli k lázeňské kolonádě s fontánkami a fajn občerstvením u amfiteátru se zmrzkou, kafem a dětským hřišťátkem. Procházkou přes zámecký park jsme došli k zámku a vyhlídce na Minaret, odměnou nám byl nádherný živý ledňáček brázdící břehy. Dalo by se jít k Janovu hradu, Minaretu, lze si i ušetřit šlapání a svézt se lodičkou. My jsme usoudili, že naše drobotina zatím všechny tyhle památky moc neocení a ušetřené peníze jsme vrazili do trhaného burgru z Pedro´s Foodtrucku. Za toto barbarství přijdeme do pekla, ale přijdeme tam královsky najezení 🙂
Bylo vedro a děti měly odšlapáno, tak si vysloužily koupačku Na Šutráku v Rakvicích. V zatopeném pískovém lomu bylo sice dost plno, ale voda teplá, přiměřeně čistá, na břehu písečná pláž a kiosek s megavaflema. Za osvěžení to určitě stálo, koupání je zdarma, parkování hned vedle rybníku.
Nákup proviantu a zvědavost nás zavedly do Břeclavi k hřišti u Cyklosféry, kde jsme sice už neměli prostor ochutnat lákavě vypadající jídlo, ale děti se vylítaly v parku a na prolézačkách, místo se dá určitě využít nejen jako občerstvovací zastávka během cyklovýletu.
Den 2.
Ráno nás postrašilo počasí, tak jsme zbaběle zvolili mokrou variantu v podobě návštěvy Archeoparku Pavlov. Jak máme děti malé a návštěvy muzeí jsou ještě trochu loterií, tak tuhle expozici doporučím klidně od dvou let. Architektonicky originální stavba zapuštěná v zemi má veliké kouzlo, úvodní film o objevování pravěké civilizace je tak parádně naanimovaný, že bavil opravdu i naše mrňata. Mamuti táhnou, víme. Kdo čte po večerech Čtyřlístek, tak navíc tuší, že zásadně na kmíně ;). Děti si mohly sáhnout na mamutí stoličku, na sobí nebo liščí kůži, prohlídnout si hrob pralidí nebo hromadu mamutích kostí. Vše je zajímavě podsvíceno, světla se mění, hýbou, výstava je úžasně interaktivní. Však se na ni taky stála fronta. My přijeli před desátou a ještě jsme se davům vyhli, ale za námi už se to štosovalo (dovnitř může jen omezená kapacita 80 osob). Na druhou stranu, když je potřeba čekat na vstup, mohou děti pobíhat venku kolem stavby s výhledem na Nové Mlýny a hrad Děvín a také jim to uteče. Frontu ochotně vystojí maminka, když dostane kafe z opodál zaparkovaného KarBaru.
Cestou zpět k ubytku se dá vyběhnout na rozhlednu Maják nad Zaječím. Nahoru vede 108 schodů a je odsud hezky vidět Pálava s Děvínem, Nové Mlýny nebo komplex Vinařství U Kapličky.
Odpoledne jsme si střihli výlet k rozhledně Vyšicko u Mutěnic a téměř povinnou zastávku v areálu bylinkového ráje Sonnentor v Čejkovicích. Tam je to pro děti i rodiče naprostý ráj. Najdete tu vyhlídkovou věžičku s fotopointem, bylinkovou zahrádku, pískoviště, bosonohý chodníček, obří houpací síť a zaparkovaný traktor na hraní. Vše obstoupeno pronikavou vůní bylinek z obchůdku, kde by se daly strávit hodiny jen čtením etiket a inhalací. Mají tu snad všechny druhy čajů a koření, na které pomyslíš. Venku je parádní pítko ve tvaru konvice, v horkém dni udělalo dětem velkou službu. Kavárna a čajový salón jsou příjemným bonusem, dobrota nikdy neurazí.
Den 3.
Výlet od rozhledny v Kobylí do Vrbice a zpět bych subjektivně označila jako zlatý hřeb dovolené, ale (spoilert alert) možná jsem až příliš ovlivněna otevřeným sklepem po cestě a nejsem objektivní. Nevím. Budeš to muset vyzkoušet. Každopádně čtyřkilometrová trasa se dá zvládnout i s terénnějším kočárkem (za sucha asi i s méně terénním, ale my měli po dešti a bylo dost bláto, tak to místy trochu drhlo). Začátek je na parkovišti pod Kobylím vrchem, kterému místní říkají Homole. Přímo na jeho vršku stojí Stezka nad vinohrady – hodně originální točitá rozhledna, přístupná i s kočárkem. Líbilo se mi, že tady nejde čistě o výhled do krajiny (i když i ten je parádní – Pálava, vinohrady, prostě jihomoravská klasika), ale lze si tu i pěkně zafilozofovat. Tvar neuzavřeného kruhu má totiž symbolizovat koloběh života a výstup na rozhlednu je vlastně postup od narození ke stáří. Na podlaze stezky jsou otázky jako třeba Kdy jste se poprvé zamilovali?… nebo… Jaký máte v životě ještě nesplněný sen? Po zodpovězení několika takřka existencionálních otázek a pořízení povinných fotek do rodinného alba jsme se vydali kolem meruňkového sadu směr hobití vesnička Vrbice.
Už slogan „Na Vrbicu pro opicu“ mnohé naznačoval. Ve vsi je totiž několik pater vinných sklepů, které vypadají jako skřítčí chaloupky. Naše děti běhaly od jednoho domečku ke druhému, nakukovaly do oken a dožadovaly se báchorek o tom, kdo ve sklepech bydlí. Po dvou deckách vlašáku v poledním vedru mi šlo fantazírování samo a všichni byli spokojení. Vlašák – pašák. Cestu zpátky jsme zvolili trošku jinou, jak jinak než mezi vinohrady, ale dá se samosebou vrátit stejně, mapka je tady.
Odpoledne jsme věnovali návštěvě kamarádů v Pavlovicích, kde je pro kontrast k historickým sklepům zase úplně jiná, moderní ulička – opilé sklepy. Dětem jsme za vzorné absolvování programu ještě přibrzdili na hřišti v parku ve Velkých Bílovicích s korýtkem a dřevěným domkem, protože po něm pokukovaly z auta pokaždé, když jsme jeli kolem.
Den 4.
Odjezdový den jsme hodlali využít co nejvíc výletně, domů jsme nespěchali. Moje nutellová neřest nás zavedla na vrchol Hradištěk na návrší Zímarky nad Velkýmí Bílovicemi. Od fotogenické kapličky je opět parádní výhled do kraje. Navíc tady Nutella postavila dřevěnou bránu, jakýsi fotopoint, jeden z pěti v republice. Jako stojan na foťák tu slouží dřevěná imitace sklenice s nutellou, kterou se děti poměrně urputně, leč marně snažily otevřít 🙂 Pokračovali jsme na obřího domácího nanuka do Dvorku v Bořeticích. A odtud na rozhlednu Slunečná nad Velkými Pavlovicemi. Výhodou většiny rozhleden, které jsme během dovolené navštívili je to, že se blízko (ne-li až k nim) dá dojet autem a na mnohých je i motivační keška. Na Slunečné je mimo jiné bufet, což zážitek může opět povýšit. Když stoupám na rozhlednu s dvojkou bílého v ruce, nějak méně mi vadí, že se děti perou nebo halekají Let it goooo, let it gooo.Poslední zastávkou na jihu byla vyhlídka a rozhledna Soudek u Šardic. Uznej, že foto v sudu je stylovým rozloučením s pohostinným krajem vína. Pak už nás čekala jen cesta na drsný sever, a protože pokračovaly tropy, honem jsem googlila, kde se dá cestou svlažit.
Volba padla na biotop v Kovalovicích u dálnice Brno-Ostrava, kousek od Rohlenky. Areál nabízí velké koupaliště se svažitým břehem pro plavce i brouzdaliště pro děti. Občerstvení taková bazénová klasika (párek, pivo, hotdogy), pro děti navíc trampolína a hřišťátko, pro sportovce beachový kurt. Kolem dokola dost stromů, aby se dalo ukrýt ve stínu, rozhodně doporučuji, nejen jako zastávku cestou.
Vinná dovolená měla ještě veselý dojezd. Hned druhý den po návratu pořádaly holky z našeho doberského Společku akci pro děti. A že si máme přinést na každé dítě tři korkové špunty od vína, budeme vyrábět lodičky. Po pobytu na jihu mi vskutku nečinilo problémy přinést dostatek špuntů, ani přes vyšší počet dětí. Inu, nabalila jsem je do boční kapsy (korky, ne děti) a vyrazila se zastávkou na zubním vstříc dětskému dopoledni. Leč u zubaře to nešlo tak hladce, jak jsem doufala a já ve spěchu lovila v batohu nějaký úplatek pro plačící Dvojku… aby se mi těch devět vinných zátek vysypalo před zraky doktorky z batohu. Paráda. Nálepko „matka – notor“, vítej. Aspoň, že to stálo za to.
Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.
A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.
(Jan Skácel, Přípitek)
