Rodinná dovolená a jiná neštěstí

… v krajině mezi Valašskem a Slováckem.

Dvě děti na Nurofenu, jeden úžeh, jedna (dle zvuku vycházejícího z dítěte) počínající tubera, šest odřených kolen, sto padesát milionů štípanců, koupelna plná zabahněného prádla, smradlavé tašky, smradlavé děti, rodiče těsně před nervovým zhroucením, otec těšící se konečně do práce, prázdná lednice a chuť spálit cestovní pas. To může znamenat jen jediné: návrat z dovolené. Z dovolené, která byla nabitá zážitky, plná zvratů a operativních řešení pod taktovkou přizpůsobování se dětskému režimu, ale zároveň hnaná touhou ukázat těm třem hyperaktivním prďolínům zase něco nového. Z dovolené, která byla všechno, jen ne odpočinková. Kór, když jsme si letos zvolili cestu stanování a bivakování (ať mají děti zážitek, že jo).

Než začnu vychvalovat všechna ta boží, skvělá, dokonalá, babyfriendly, zábavná místa, která navštívený region skýtá, sluší se říct něco k plánování. Ono totiž samotnému bytí na dovči předchází dvě dost zásadní fáze, a to balení a příprava programu. Obojí je víceméně moje parketa, přeci jen jsem to u nás doma já, kdo při nočním kojení sjíždí výletní blogy akčních kamarádek a pak se dožaduje návštěvy zhlédnutých míst.

Lokalitu jsme vybrali díky dobré dostupnosti od nás ze severu (dojezd do dvou hodin) v kombinaci s příjemně vyhlížejícím „ubytováním“. Bezkempu chválím, kudy chodím, proto jsme i pro tuto dovolenou využili jejich služby a vybrali dvě stanoviště:

Příjemný švěstkový sad nad Vizovicemi se sluncem vyhřívanou sprchou! Co sprchou, dokonce sprchovým koutem, ze kterého je romantický výhled na okolní kopečky. Pitná voda, kadibudka, elektřina. Co chtít víc?
Chatička v sadu u Hroznové Lhoty, do které se pěkně vlezou dva až tři, co se mají rádi, my spali částečně v chatce, částečně na terase před chatkou. Houpací síť a večerní pohoda při svíčkách included. Folklorní kadibudka samozřejmostí.

Tušili jsme, že víc než dvojí vybalování a balení náš nervový systém není schopen unést. Cílem se tedy stal prostor mezi těmito dvěma body. Nazývejme jej částečně Valašskem, částečně Slováckem anebo prostě okolím Vizovic, Luhačovic, Valašských Klobouk, Zlína, Uherského Hradiště a Veselí nad Moravou. V téhle fázi obvykle povolávám na pomoc stránky Ověřenorodiči.cz, se kterými ráda a už docela dlouho spolupracuji. Na webu si projedu dostupné recenze v dané lokalitě, a co mě zaujme, zanesu si do mapy. Samotní recenzenti mají navíc mnohdy své vlastní blogy s řadou lokálních tipů, takže se rychle a bezbolestně dostanu k další inspiraci. Narazila jsem tak třeba na supr tipy od Zlínské Matky. Konkrétně u Zlínska a Luhačovicka jsem taky už nějakou dobu slintala nad jejich facebookovými a instagramovými posty, pokud se do tohoto regionu chystáš, určitě se vyplatí jejich stránky projít, ačkoliv tipy vhodné pro děti je třeba si vyzobat v kvantu jiných informací.

Vlastnoručně naklikaná mapa potenciálních výletů pak může vypadat třeba takhle.

Z domu vyrážíme s plánem na nejbližší den, dva a pak si vždy večer děláme s mužem krátký brífínk, kdy podle aktuální předpovědi a nálady v týmu plánujeme nad interaktivní mapičkou další program. Nemusíme tak složitě googlit tipy na výlet po nocích a užíváme si spíš chvíle offline.

Co se balení týče, žádné zlepšováky nemám, přijde mi, že je jedno, zda se člověk balí na víkend nebo na měsíc, stejně vždycky potřebuje slamák i gumáky. Tentokrát jsem ale pod vidinou absence ledničky sáhla do rezerv a nakoupila hotovky z hotovky.cz. Znáš? Kupuješ? Netvrď mi, že před dovčou zavařuješ… Anebo patříš dokonce k těm šťastnějším, jehož děti jsou (už) schopné v restauraci spořádaně sedět a najíst se, aniž by měl člověk nutkání udusit se dobrovolně knedlíkem? Vzít náš cirkus do restaurace rovná se malé sebevraždě, navíc přes den v podstatě pořád někdo spí nebo není hladový, takže těžko plánovat společné obědy. Proto jídlo přes den řešíme většinou velkou svačinou a teplou večeři si dáváme v klidu „doma“. Ale při představě, že po celodenní šichtě v terénu ještě začnu blanžírovat mrkve nebo smažit karbanátky, by mě asi piclo. Uvaření rýže či těstovin a ohřátí omáčky je takové maximum, na které se zmůžu a beze studu to přiznávám. 🙂 Na Dobrých hostincích jsem sice odžila kus vysoké, ale dětem přeci jen ráda dávám opravdické jídlo. Hotovky neobsahují éčka ani jinou chemii a chutnají nám, takže čas od času není co řešit. Tchýni bych to na nedělní oběd nenaservírovala, nicméně do stanu supr.

Dost řečí, pojďmě konečně na ten itinerář:

Sobota (1. den)

Přesun a návštěva Envicentra pro Krajinu ve Vysokém Poli a procházka po Křížové cestě k Vodní kapli. Envicentrum je volně otevřeno veřejnosti, takže i když v něm byla zrovna svatba, mohli jsme si projít stáje s koňmi, výběhy slepic a hus, omrknout prase, holuby a jiná zvířátka. V zahrádce je několik dřevěných hlavolamů, lano, bosonohý chodník, spousta různých klád a špalků, na kterých se děti vyblbly. Ptačí pozorovatelna a sušírna ovoce byly zrovna zavřené, ale všude jsou alespoň názorné info tabule. Procházka do kopce jenenáročná, krátká a výhledy do kraje parádní. K Vodní kapličce vede stezka zdraví s popisky účinků různých bylinek. Bonus byly dozrávající špendlíky na okolních stromech. Odměnili jsme se pak ještě vynikající kozí zmrzlinou na Kozí farmě u Vizovic, nakoupili něco kozích zásob na přilepšenou a jeli postavit stan. Ona je to akce na tři čtvrtě hodiny…

Neděle (2. den)

Bylo pod mrakem, tak jsme vyrazili na kolonádu do Luhačovic. Přiznám se, že jsem od návštěvy vyhlášeného lázeňského města moc neočekávala, ale o to příjemněji jsem byla překvapená. Zaparkovali jsme na jednom z odstavných parkovišť a příjemnou procházkou šli od pramene k prameni, děti bavilo ochutnávat minerálku, i když jim svou slanou chutí křivila obličej. Napili jsme se Ottovky, Nového jubilejního pramene, Vincentky a já nevím čeho ještě. Lázněmi vede poznávací Trasa ptačích krmítek a budek, originální galerie pod širým nebem. K vidění je třeba krmítko ve stylu Dušana Jurkoviče nebo různé sochy s otvory pro ptáčky. Must have jsou teplé lázeňské oplatky, ty se pořizují třeba vestáncích na ulici Dr.Veselého. Klidné posezení v některé z mnoha lázeňských kaváren nám nebylo přáno, to musíme přijet někdy bez dětí, ale vzali jsme si kafe s sebou ze Salon de thé a pak i z vyhlášené Jizby. Osvědčilo se mi brát na výlety do měst krabičku s chodníkovými křídami. Děti to na nějakou dobu zaměstná a my pijeme kávu teplou. Na pár desítek minut jsme to zapíchli na dětském hřišti Nádražní (mezi ulicemi Nábřeží a Pod Kamennou), kde je pirátská loď a jiné námořnické atrakce. Jako bezvadný suvenýr se ukázala konvička na minerálku, děti z ní pak během dovolené pily třeba i ranní čaj.

Pondělí (3. den)

Po městském dni jsme byli lační výšlapů a přírody a vyrazili jsme kus na východ, nad Valašské Klobouky. Trasa Kralovec – pozorovatelna Durch a zpět patří rozhodně k těm pěknějším hřebenovkám, které jsme kdy absolvovali. Přírodní rezervace Ploščiny a výhled z valašských pastvin ohromí svou malebností. Celý hřeben je navíc posetý keškami, takže jsme imrvére hledali nějaký poklad. My jeli s dvojkočárem, což bylo tak ze 70 % supr a z 30 % punk. Hlavně kvůli blátu, které tu po dešti změnilo stezku v oraniště. Ale urvat se to dá. Tam a zpět je to asi 5,5 km. Pokud na konci zbývají týmu síly, dá se doběhnout k rozhledně Kralovec, výhled rozhodně stojí za to. Celkem se tedy našlape i s rozhlednou do 7 km. V rekreačním středisku mají nanuky, pivo i nějaké jídlo, dětské hřiště i jednoduchý vnitřní dětský koutek. Poloha dobrá, ale je to tu trochu retro. Vím, o čem mluvím, před dvěma lety nás sem se ségrou nějakým nedopatřením zavál vítr do jedné z chatek 🙂 Po celodenním horském chození jsme si zasloužili koupání na prima koupališti hned pod kopcem ve Valašských Kloboukách. Byli jsme tam skoro sami.

Úterý (4. den)

Rest Day. Vyrazili jsme směr Zlín, a protože rtuť v teploměru šplhala nebezpečně nahoru, mířili jsme do stínu. Do lesa. Na Stezku Zdraví na Tlusté hoře. Auto jsme dle instrukcí Zlínské Matky nechali na parkovišti u sportovní haly, dalo by se ale klidně popojet ještě výš. Nám ale procházka (byť do kopce) nevadila. Došli jsme k Lesnímu altánu, u kterého se mezi stromy rozprostírají různé posilovací hrazdy a šplhací tyče… kolem les, takže jsme stavěli domky pro skřítky, sbírali ostružiny a bylo nám fajn bez nějakého honění. Hlad nászavál ke Kolibě U Černého medvěda, kde je sice fajn posezení a hřiště, ale nabídka pro děti vlastně jen vývar a řízek, pokud vaše dítko neholduje steakům. Zpět k autu jsme už jen seběhli z kopce, sečteno dohromady ani ne 3,5 km, trasa tady. Děti byly i tak dost unavené, tak jsme už jen přešli silnici a šli okouknout páternoster do Baťova mrakodrapu, zlínské „21“. K naší lítosti zrovna nejezdil, ale výjezd na vyhlídkovou plošinu do 16. patra byl solidní náplastí. Před mrakodrapem děti zase trochu provětraly křídy a my si dali kafe. Cestou domů jsme ještě zastavili na biofarmě Juré, která má ofiko otevřeno jen o víkendech, ale dá se občerstvit ze samoobslužné ledničky a protáhnout se na hezkém dětském hřišti. Večer korunován místo opíkání nevšedním meteorologickým zážitkem – pozorováním obřích padajících krup z kufru auta.

Středa (5. den)

Dopoledne jsme balili náš megastan, proto jsme vyráželi před polednem. Cílem byla vyhlídka Samuela Šroma nad obcí Bohuslavice u Zlína. A ještě jsme někde vyšmejdili poeticky vypadající místo Poleh tamtéž. Long story short – todle byl fakt krok vedle 🙂 Šrom by se ještě asi dal, to by byla pěkná procházka, ale my se zadrbali hledáním zarostlého Polehu, že už se nám v poledním slunci na žádného Šroma nechtělo a jeli jsme se radši koupat do Sazovic na nádherné koupaliště. Tam jsme si parný den užili o to víc, děti nešlo vytáhnout z vody. Celý areál je krásný i vizuálně, v dětském bazénu je hodně hraček, na dohled travnatá louka a dětské hřiště. Asi nejpěknější koupák, co jsme přes léto navštívili.Hned za plotem je navíc krásný kostel se zvonkohrou. Nedaleko Sazovic stojí rozhledna Hostišová, děti si mohou pohrát na lesním hřišti, které tu pravděpodobně postupně buduje někdo z místních. Poté, co jsme vodníky vytáhli z vody, bylo třeba přemístit se k Veselí nad Moravou na naše druhé bezkempovací stanoviště.

Čtvrtek (6. den)

Po nočním pozorování padajících Perseid z verandy jsme si naordinovali dost líné ráno a mnoho kávy. Vydali jsme se do vesnice Salaš, abychom vstoupali na stejnojmennou rozhlednu. Auto zůstalo na parkovišti u hasičárny a my se pěkně po zelené i s dvojkočárem vydrápali k rozhledně připomínající dvě do sebe zaklesnuté (šťastné) sedmičky. Oficiálně bych řekla, že to je cesta pro kočár nevhodná, ale znáš to – kde je vůle, je i cesta :). Trochu jsme zabrambořili při klesání (jsme mysleli, jak na to nevyzrajem a uděláme okruh), takže jsme se omylem ocitli na hasičském hřišti. Nutno říct, že děti hřiště s lezeckou stěnou ocenily možná i víc než rozhlednu. Odpoledne jsme věnovalinávštěvě areálu Živé vody v Modré. Panečku, to byla bomba. Vnitřní expozice, kde si děti mohou ohmatat modely ryb, korunovaná obřím akvárkem. Stojíš v tunelu a nad Tebou proplouvají obří sumci a monstrózní kapři a jeseteři… my jsme jen stáli a zírali, fakt paráda. V krásně čistém biotopu za výstavou se navíc může koupat (letos je to s covidem trochu omezené, ale asi se to moc nehlídá, mrk-mrk). V ceně vstupného je ještě prohlídka ohrad s pratury (krávami), taky dost působivá. Hned vedle expozice Živé vody je i Archeopark, který zpoza plotu vypadal zajímavě, ale už jsme na něj neměli čas a morálku. Zážitky vyčerpané děti nám v autě usnuly, tak jsme ještě zastavili na skok u rozhledny Radošov ve tvaru číše vína. Protože posádka stále spala, sjeli jsme k Přístavišti na Baťově kanálu do Vnorov. Tady mě úplně mrzelo, že tu nejsme přes den a nemáme tak příležitost si vychutnat všechny „atrakce“, které místo nabízí. Je tu Pohádková stezka pro děti, hausbót s galerií překrásných výrobků, klec s korelami, půjčovna loděk, prochází se tu kozy a jiná zvířena.. Program by byl na celé dopoledne. Jenže večer na krku, bylo třeba dojet k chaloupce a jít spát.

Pátek (7. den)

Sbalili jsme si saky paky a vyrazili k Boršicím na stezku Po stopách lovců mamutů. Od parkoviště a zpět měří celý okruh okolo 1,5 km a je doplněn naučnými cedulemi a (hlavně!!!) sochou mamuta a jiných zvířat, což mělo u dětí veliký úspěch. S kočárkem ale neprojedeš, terén je vlnitý a pěšina úzká. Po mamutech jsme zastavili v Kafecu v Uherském Hradišti, aby dostali odměnu i dospěláci (ach, Kafec… to je láska v jídlo proměněná) a pak pokračovali do Kovozoo ve Starém Městě u UH. Tyyy jo. Čekala jsem hodně, ale toto předčilo veškerá má očekávání o sto procent. Kovozoo je zaručeně nejlepší šroťák v Česku! Precizní kovová zvířata jsou supr, ale myslím, že děti mnohem víc ocenily vraky aut, staré autobusy, vagóny, kombajny a jiná vozidla, do kterých si mohly vlézt a řídit je. Na půl hodiny je zaměstnalo zatloukání hřebíků do pařezu v kovo-porodnici. Muzeum veteránů jsme ani nestihli, zato bludištěm mezi pneumatikami jsme se propletli několikrát. Jako maminka oceňuju solidní jídelnu a vnitřní zázemí i pro mimina. V areálu je kavárna, před Kovozoo vyhlídka-Maják a dětské hřiště. Dal by se tu strávit celý den, bez přehánění. V odpoledních hodinách jsme už jen naložili děti usínající únavou do auta a vydali se domů s pocitem, že celý navštívený region má (nejen) rodinám hoooodně co nabídnout.