Noční můra jménem Školkové focení

Mezi každoroční noční můry v životě matky patří kromě narozeninových oslav dětí také školkové vánoční focení. Tajná pomsta zaměstnanců školky nám rodičům, co se nepřezouváme a dětská divadélka platíme tisícovkou. Kdo to někdy zažil, dá mi jistě za pravdu. Začátkem listopadu se na nástěnce vynoří kýčovitý plakátek se šťastným dítětem v padnoucí kárované košili, usazeným do zátiší mezi třpytivé balíčky, baculaté andělíčky, zasněžené sáňky či zamrzlé okénko. V tu chvíli mě polévá ledový pot. Vánoční focení je totiž něco, co všichni dobrovolně absolvujeme, přestože víme, jaký tyjátr nás čeká.
Jen matky vědí, co všechno se za takovou vánoční fotografií ukrývá. Samotnému dni focení předchází pečlivé přípravy, často i nákupy. Ti méně systematičtější obráží nákupní centra den před focením ve snaze koupit sourozencům tři stejné svetry se sobem, silonky nebo alespoň čistou košili…. kterou si malý satan stejně ráno nechce obléct. V časové tísni naslibuje zoufalá matka hory doly od bonbónů po výlet do disneylandu, jen aby neurotickému dítěti zapnula poslední knoflíček u krku. U početnějších rodin se míra stresu násobí počtem dětí. Ne, opravdu se nemůžeš fotit v kostýmu Vinnetoua. Ano, rytířská helma dnes zůstane doma a už vůbec na sebe nervi tu plyšovou medvědí hlavu! Holčičky-parádnice se mnohdy na focení těší tak, že si nalakují nehty včetně kůže až po předloktí, popř. si obličej vylepší maminčinou rtěnkou nebo rovnou lihovým fixem.
Situaci komplikuje fakt, že děti musí do školky dorazit nejen včas, ale především v příčetném stavu, bez opuchlých očí a jiných viditelných skvrn, které by fotku znehodnotily. Takže od chvíle, kdy hysterická matka (sama skrývající pod bundou vršek od pyžama) všechny narve do slavnostního oblečení nebo kostýmu vánočních elfů, létají vzduchem její zoufalé výkřiky. Proboha nešahej na to! Nesedej si! Sedni si! V čem to sedíš? Teď už si ty zuby nemyj, budeš celý od pasty! Je-li v tuto dobu přítomen nebohý otec, stává se hromosvodem. To jsi celý ty, nikdy mi s ničím nepomůžeš, stejně jako tvoje matka!!!
Horší než maminky už to má dneska jen fotograf. Svatý muž tendle člověk. Radši sfárat do dolu a dva dny rubat, než celé dopoledne přemlouvat jedno dítě za druhým ať nevyplazuje jazyk a proboha neokusuje dřevěné perníčky na stromečku! Nevím, zda je horší dítě bezprostřední, zvědavě rozbalujcí dárečky určené k dekoraci anebo ubrečený strašpytel odmítající vlézt do fotokoutku jinak než s metrovým plyšovým dinosaurem. Nezřídka se naskýtá pohled na dítě, na něž matka řve, ať neřve. Sociologický rozbor by v těchto chvílích zasloužily reakce maminek, zoufale se snažících docílit idylicky působící vánoční fotografie. Máme tu matky podplácečky (koupíme zmrzlinu, když se na pana fotografa hezky usměješ), vyhrožovatelky (jestli si okamžitě, ale okamžitě nevytáhneš ten prst z nosu, tak odpoledne nejdeš na fotbal) a pak zanedbatelné procento vyrovnaných žen s flegmatickými a tvárnými dětmi, které zbytek fronty závistivě pozoruje a tiše nenávidí.
Nechápu, jak to fotograf dělá, ale i ty nejvíc beznadějné případy vyústí nakonec v dokonalý výsledek, nad kterým se matka může rozplynout blahem a přestože si šla původně pro dvě portrétní fotografie, odnese si kompletní sadu včetně kalendáříčků, nálepek, hrnečku a těžítka, to vše s podobiznou jednoho rozkošného potomka, druhého rozkošného potomka, třetího rozkošného potomka a také různých kombinací všech potomků.
Je po focení. Další, prosím. Dítě, které si původně košili nechtělo obléci, si ji pro změnu odmítá sundat. Matka už nemá sílu bojovat, ingoruje kus zubní pasty ve vlasech dítěte a rezignovaně jej třídní učitelce odevzdává v outfitu vrcholového manažera. Potomek v tesilkách za nemalé peníze přibíhá do herničky a začíná s kamarády závodit v běhu po čtyřech. Je 8:30 ráno a zpocená matka je zralá na sklenku něčeho ostřejšího. Bundu si navzdory horku sundat nemůže, má pod ní jen vršek od pyžama.
Proč to dobrovolně podstupujeme? Z čistě praktických důvodů, lehce nakombinovaných s masochismem. Chceme dopřát babičkám pod stromeček fotky nažehlených dětí, aby se po celý další rok mohly chlubit sousedkám tím, jaká mají hodná vnoučata. Na fotce tedy. Objekty na fotkách nemluví, nehemží se, neperou se, nedrobí a nerozlévají džusíky. Zkrátka překrásná památka, byť dost vzdálená realitě.

Oblíbená témata

Novinky z blogu

přímo na váš e-mail

Napište komentář

Zatím tu nejsou žádné komentáře, napíšete první?