Z nejhoršího vevnitř

Ke všem těm fotkám vysmátejch dětí na saních.. Sněhová nadílka a scenérie jak z Ladovy čítanky vylákaly jednoho zimního dne ven i náš cirkus. 

Pominu přípravy den předem, kdy musím trojmo nachystat čepičky, rukavičky, botičky, punčošky, kombinézky, baťůžky, nemrznoucí krémíčky, nosítka, pitíčka, svačinky a navařit na druhý den, protože hladovým vlkodlakům navrátivším se z výletu nevysvětlím, že mají počkat dvacet minut na uvaření brambor.

Během půlhodinové cesty na výlet snědí Jednička a Dvojka téměř celou svačinu. Trojka spí. Vystupujeme pod kopcem, všude závěje sněhu, mrazivo, idylka. Idylka? Možná podle Lady. Dvojka chytá amok, pravděpodobně nesnáší sníh nebo má fobii ze saní. Docela blbý zjištění 40 km od domova, po kolena v prašanu. 

Snažím se nevnímat pohoršené pohledy maminky v kožešinových sněhulích vystupující z vedlejší oktávky, která si v poklidu přeloží do péřového fusáčku svého mlčícího jedináčka, zavěsí se do vlídně se usmívajícího se tatínka a v tichosti vyráží do lesa. 

Po dvaceti minutách, během kterých se mi podaří docílit vzácného momentu, kdy jsou všechny palčáky nasazeny na těch správných dětských rukách (zprvu veselou rýmovačku Šup palečku do chlívečku už po patnáctém opakování nemůžu ani slyšet), vyrážíme i my do kopce. Trojka ví, že ji nic dobrého nečeká, proto raději usíná v nosítku. Dvojka se stále bojí saní a sněhu, pročež řve. Jednička pochopila svou převahu a s hurónským smíchem nemilosrdně sráží řvoucího bratra do závěje. Dvojce mrznou slzy a sople na obličeji, tak řve. Střídáme se s mužem v tažení saní a neúspěšném uklidňování Dvojky. U první činnosti narážím na své fyzické limity, u druhé na limity psychické. Ignoruju soustrastné pohledy výletníků, kterými Dvojku častují. 

Propadám se po koleno do zmrzlého bláta zákeřně ukrytého pod sněhem, což vyděsí Jedničku, tak se rozbrečí. Stále řve i Dvojka. Táhneme za sebou saně, na kterých nikdo krom Marka nechce jet. Ve stresující situaci mineme značku a pokračujeme špatným směrem. Když mi po několika stovkách nekonečných metrů docvakne, že v zasněženém údolí pravděpodobně rozhledna nebude, řvu taky. Padá pár obvinění, ČÍ byl tenhle výlet v mínus deseti nápad a KDO měl hlídat mapu. Trojka spí.

Snažím se uplatit Dvojku jídlem. Nezabírá to. Sedativa pro něj ani pro sebe nemám. Zkouším zaměstnat dětskou mysl hrou či zpěvem, což taky nezabírá a ještě vypadám jak idiot, co mu řve dítě a on si prozpěvuje. Marek nese patnáctikilovou Dvojku i se saněma v náručí, já před sebou hrnu jak buldozer Jedničku. Trojka naštěstí stále spí. 

Je na čase přiznat porážku. S hlasitým zvukovým doprovodem dvou omrzlých dětí se bez dobytí cíle vracíme k autu, kde nás míjí načechraná maminka z oktávky. Po jejím “Pooodiveej Kryštůfku, to je ten chlapeček, co celou dobu pláče”, mám chuť donutit ji sníst její chlupaté sněhule.

Sedíme v autě. Už je dobře. Dvojka sice ještě chvíli řve, ale tady ji už nikdo cizí neslyší a klesá tak šance, že na nás někdo zavolá sociálku. A Tobě nebylo chladno? Ptá se můj muž. Já Ti ani nevím, nestihla jsem si všimnout… Koukám zamyšleně před sebe, zpívám si v duchu Šup palečku do chlívečku a přemýšlím, kam se vydáme příště.