Jak to CHODÍ u nás

Občas se mě někdo zeptá, jak to děláme, že nám děti dobrovolně chodí po horách, na procházky, do přírody… že nebrblají, nevztekají se, nebrečí. Tak bych chtěla uvést pár věcí na pravou míru.

Jasně, že taky brblají, vztekají se a brečí. Někdy víc, někdy míň. Ale to dělají i doma v obýváku, tak proč to aspoň nedělat na čerstvém vzduchu? I když na výletě pak někdy remcají, ještě se mi nestalo, že by dostali na výběr, zda chtějí zůstat doma s babičkou nebo jet na výlet a zvolili by variantu „domácí pohodička“. Kolikrát je to spíš naopak – já bych si v zimě klidně stavěla z lega a oni mě tahají ven. Myslím, že největší argument, proč se nebrání, je to, že jim to přijde normální. Vidí na mně a na manželovi, jak a kde trávíme volný čas. Že si pomalu stříháme o to, kdo půjde o krásném dni na Lysou. Čili vlastně jen opakují, co vidí. Exempla trahunt. Přesto to i u nás někdy drhne, ne že ne.

Co tedy děláme pro to, aby bylo co nejvíc členů rodiny na výletě spokojených?

(Nechci být za moudroserku a rozdávat kategorické rady, které zaručeně fungují. Tohle je to, co se osvědčilo nám, třeba si z toho vyzobneš něco pro sebe. Minimálně položka „HRY“ níže v textu by mohla být k užitku.)

• Žádná očekávání

To je asi největší „moudro“, co jsem se ze společných výletů naučila. Čím víc tlačím na výsledek, tím víc jsem nervózní a případně zklamaná. Motivačních citátů typu „i cesta je cíl“ je plný internet, ale vykládat to uprostřed hlubokých lesů třem neurotickým dětem může leda šílenec. Pokud se vypravujeme na Prašivou a já počítám předem s tím, že se nám nepodaří ani zaparkovat, pak mě cestou nesvazuje myšlenka „ve kterém místě se seknou?“, nýbrž při svačině nahoře u chaty hřeje pocit milého překvapení. Můj muž by Ti zároveň určitě řekl, že v tomto bodě mám největší mezery, protože někdy se mi očekávání vymknou z ruky a jsem regulérně protivná, když se výlet vyvíjí jinak, než jsem chtěla.

• Přizpůsobení se situaci

Máme tři malé děti, nejstarší je pět. Někdo ujde víc, pro jiného je úspěch, když udrží směr. Chceme trávit čas pohromadě a užít si ho. Víme, že mladší děti budou protivné, když nebudou po poledni spát. Že nejstarší dceru už v žádném nosítku nepoponeseme.

Za těchto výchozích podmínek prostě nemůžeme naplánovat dvaceti kilometrovou pěší túru po hřebeni Beskyd. Neujedeme padesát kilometrů na kole. Bereme proto buď kočár, nosítko(a), odrážedlo anebo volíme kratší okruh. A nefrustruje nás, že nemůžeme naježděné kilometry srovnávat třeba s bezdětnými kamarády. Jednak samozřejmě doufáme, že za pár let budeme ty rekordy lámat společně (co ty na to, puberto?). A za druhé si pohybu v horách svým tempem (snad) ještě užijeme, až budou děti větší a vyletí z hnízda… Nač přeskakovat tohle období horského šmajdání a okrádat se tak o společné zážitky.

• Motivace v cíli

Když to alespoň trochu jde, vybírám cíl výletu s ohledem na děti. Dneska je na každém druhém kopci prolézačka, hřiště, nanuk, pískoviště, dřevěné sochy… Někdy stačí i pořádný les, ve kterém se dají stavět trpasličí domečky. Nebo křoví, kde se dá hrát na schovku. Bunkr. Borůvky. Vycpaný medvěd. Dutý kmen stromu. Hospoda. Hranolky. Cokoliv… Jakmile si člověk připustí, že dech beroucí vyhlídka do krajiny či rozkvetlá koniklecová louka malé turisty moc nenadchne, uleví se všem. Zároveň se ale snažím, aby k cíli musely děti ujít vždy pár kilometrů po svých. Žádný výjezd autem na hřiště, kofola, párek a jede se dom.

 

• Zajištění základních životních funkcí (svačina, tepelný komfort)

Alfou a omegou výletu je svačina. Naši malí snědí venku tolik, že bych to mohla vézt na dvoukoláku. Už jsem si našla systém, který funguje, vím, co nám v horku bodne a co naopak nesníme ani pod hrozbou smrti hladem. Něco se taky snažíme kupovat přímo na výletech, je-li možnost (čerstvé sýry, dobrou zmrzlinu, kafe, kafe, kafe). O výletním jídle se můžu rozepsat někdy jindy. Teď bych chtěla jen vyzdvihnout důležitost vhodné svačinky.

Prý není špatného počasí, jen špatného oblečení. Motto je to vtipné, ale já osobně s ním mám dost problém. Jsem slabý článek rodiny, co se snášení humusoidního počasí týká. Loni jsem se začala cíleně otužovat, abych svým nadáváním na zimu neobtěžovala okolí 🙂 Každopádně jdeme-li v lednu na dětské hřiště, jsem navlečená jak Messner a stejně klepu kosu. Já. Ne děti. Ty se většinou hemžením zahřejí. Ale dávám si bacha, abychom v zimě měli rezervní rukavice, nákrčníky, teplé boty… V létě kšiltovky nebo trika, která se hned nepropotí. A stejně, když nám Dvojka (se vztahem k chladu po mně), při bobování vychladne na teplotu nižší než jí příjemnou, začne pořádný tyjátr, který spraví jen odchod domů.

• Hry

Při zdolávání delších chodících úseků se snažíme dětskou mysl zaměstnat tak, aby si nestihla uvědomit, že ji samotné šlapání možná až tak nebaví. Co hráváme?

• Cukr-káva-limonáda-čaj-rum-bum! Určitě to znáte z dětství. Celá skupinka se pohybuje ŽÁDOUCÍM směrem, jeden jde vpředu a říká tohle zaklínadlo. Na „BUM“ se otočí a zbytek skupinky se nesmí hnout. Kdo je při pohybu načapán, jde dopředu.
• Á raz a dva a tři…. a deset a klobouk a hůl a chleba a sůl a Aaarizóna. Dopředu, dozadu, do boku, zpět. Á raz a dva a tři………… a furt dokola. Třeba kilometr. Rodičům už přeskakuje a děti to furt baví.
• Vymyšlené pohádky. Tohle vyžaduje teda dost jasnou a kreativní mysl rodičů, ne vždycky se mi do toho chce, to se přiznám. Jsou to takové pohádkové Rozpaky kuchaře Svatopluka. Děti vyberou hlavní aktéry pohádky (třeba veverka Terka a zajíc Krajíc) a já pak improvizuju podle toho, kde se zrovna nacházíme (jdou lesem, staví si domek u řeky, mrznou jim nosy v závěji…). Sem tam nechám děti rozhodnout, co bude s hrdiny dál (Tak co myslíte, ulovili tu rybu nebo ne? Jestlipak ten ořech snědl sám nebo ho dal kamarádce?). Vypointovat se mi příběh podaří málokdy, naštěstí dětem bohatě stačí určovat děj a moc neřeší, že pohádka nemá hlavu a patu.
• Zpěv. Tak tohle zabírá vždycky. Uí uiuiui uí, uí ui ui ui uí jsou schopní opakovat pětkrát dokola. Krom Tří čuníků zabírají jiné „chodící“ písně. Jako třeba Chodím po Broadwayi hladov sem a tam, Vojáci jdou vojáci jdou, Šly panenky silnicí, Beskyde Beskyde nebo Jdu cestou necestou za svou bílou nevěstou. Někdy to prokládáme i hrou Pějme píseň dokola, okolo stola-la-la (pějme píseň krásně, maminka ji začne… a mamka vybírá píseň).
• Hádanky. Klasických hádanek si pamatuju jenom pár (Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr, co je to?), takže vymýšlíme operativně své vlastní. Třeba: Je to červené, je to k jídlu, roste to na stromě, dává se to na koláč a má to uvnitř pecku. Nebo popisujeme zvířata (má to čtyři nohy, štětinky na uších, vypadá to jako velká kočka a má dobrý zrak).
• Největší loudal v týmu. Šlapeme-li už delší dobu nebo do většího kopce a vidím, že nálada uvadá, začnu okatě hrát, že už nemůžu. Že potřebuju oddech nebo vzít za ruku. Začnu jakože fňukat. Stěžovat si, že cesta je moc kamínková, že mech je moc zelený nebo že mě tlačí boty. Vymýšlím a přeháním. A děti se mi smějí. Únava a nuda je na chvíli oddálena 😉
• Žouželení. Jeden si myslí činnost (třeba čištění zubů), ostatní se na ni snaží uzavřenými otázkami (s odpovědí ANO x NE) přijít (Žouželíš ráno? Žouželíš sám? Baví Tě žouželit?). Kdo uhodne, žouželí.
• Zabijačka. Tohle je moje oblíbená slovní hra z dětství. Na začátku si všichni vyberou nějakou část čuníka (rypáček, kopýtka, ocásek, ouška, štětiny…). Pak si navzájem pokládají otázky (čím směšnější, tím lepší) a každý může odpovídat pouze oním zvoleným slovem-částí prasete. Prohrává ten, kdo se jako první zasměje. V praxi to pak vypadá takto: Jak se jmenuješ? Rypáček. Co si dáš k večeři? Rypáček. Co Ti roste na břiše? Rypáček. Co pěstuješ na záhonku? Rypáček….
• Štronzo. Kouzelná formule, kterou když někdo zakřičí, ostatní musí ztuhnout ve svém pohybu jako ledová socha. Jen ten, kdo zakřičel štronzo, má právo „vysvobodit“ ostatní dalším kouzelným heslem „kakatomále“.
• Hledačky a pokladovky. Někdy jsem aktivnější, někdy líná, podle toho vypadá příprava. Občas jen jdeme a já vymýšlím, za co děti dostanou bod, když danou věc uvidí (cokoliv od lišejníku, přes srnku po letadlo na obloze). Často kešujeme (o tom, co je geocaching). Někdy připravím do plastového obalu od Kinder vajíčka obrázkový seznam věcí, které mají děti najít. A když jsem extra připravená, tak vezmu plato vajec a nalepím do něj sezónní seznam, podle kterého sbírají různé přírodniny (na podzim třeba kaštan, list, žalud apod.). Vypadá to pak nějak takto:

• Kamarádi

Tohle asi rozsáhlý komentář nepotřebuje. Máloco funguje jako motivátor lépe než přítomnost vrstevníků či kamarádů. Když je dětí pohromadě víc, krize přichází v delších intervalech. Takže někdy se vyplatí půjčit si ke svým třem sousedovic dvě.

• Úplatky

Snažím se dávat dětem ke svačině zdravé věci. Na výletech (zejména v létě) trávíme tolik času, že nechci, ať do sebe denně cpou brumíky nebo tatranky. Svačinu v terénu začínáme na kousky nakrájeným ovocem, zeleninou, oříšky, sušeným ovocem (švestky, rozinky, meruňky, křížaly z jablek i hrušek). Postupem času, pokud morálka v týmu upadá a únava roste, přichází na řadu věci typu bábovka, lívance, štrůdl. A když už to fakt nejde, sahám k prachsprostým úplatkům v podobě gumových medvědů, lentilek, slaných tyčinek a jiných kupovaných „dobrot“. Někdy děti podezírám, zda nejezdí na výlety hlavně kvůli této fázi interně nazývanou „maminka by nám dala cokoliv, hlavně ať se pohnem správným směrem“. Hrdá na to nejsem, ale někdy to tak je.

Tak. A teď by mě zajímalo, jaké fintičky a zlepšováky fungují u vás doma??!