Někdo to rád sušené

Baboletní počasí mi připomnělo jeden náš zářijový výpad na Valašsko, který jsem pro samé školkové radosti a starosti nestihla sepsat. A bylo by mi líto, kdyby zapadl, protože byl parádní. Tak tedy s lehkým zpožděním…

Valašsko mám moc ráda. Možná je to tím, že děda pochází ze Lhoty u Choryně, odkud se v dětství přestěhoval na Bruntálsko a nějaký jeho gen přeskočil i na mě. Mám v paměti, jak mi mamka vyprávěla, že babiččini rodiče nebyli z její svatby s dědou nadšení, protože pocházeli z úrodné a bohaté Hané, kdežto děda byl chudý Valach. Ztotožňování se s příběhy znevýhodněných, bojujících o svůj osud, jako na neúrodném Valašsku, kde je „konec chleba a začátek kaměňa“, to je moje.

No, a když si přečtu popis povahy takového Valacha, o svém valašském genu nepochybuju: „Valašská půda je kopcovitá a naše povaha je téhož rázu. Valaši jsou cholerici, ať v radosti, žalu, v přízni nebo odporu. Více však je vážnosti a zádumčivosti. Narodili jsme se v skromných poměrech a skromnými poměry se prodíráme po celý život. Valach dlouho snáší příkoří, ale když má urážek po krk, propukne jeho hněv. Má-li však někoho rád, dušu by s ním rozdělil. Když se rozveselí, nezná míry. (Vlastivědný sborník „KRAVAŘSKO“, prosinec 1946)“

Tolik asi k vysvětlení, proč se v tomto regionu cítím jako doma. Když jsme zjistili, že se druhý zářijový víkend koná u Vlachovic akce Den otevřených sušíren, bylo rozhodnuto, kam se vypravíme.

Sušení ovoce má v chudém kraji historickou tradici. V 19. století byla místní produkce dokonce tak velká, že odbyt překračoval hranice regionu. Ovoce tu bylo vždycky dost a sušení umožňovalo jeho snadné uskladnění na zimu, kdy se energie z ovoce hodila o to víc, oč méně jiného jídla bylo. Prodej křížal a jiných dobrot přinášel také vítaný přivýdělek. Popularita ovocných pálenek přišla až později. Díky jistému konzervatismu místních se mnoho historických sušíren dochovalo dodnes. A my byli celí natěšení, až je uvidíme v akci.

Vyrazili jsme v sobotu ráno a dojeli rovnou do Vlachovic. Předpověď nám přála, babí léto jak vyšité. O archaické sušírny (některé i dvě stě let staré) se ve Vlachovicích a okolí stará místní spolek Dokopy. Také díky nim má obec nejvíce funkčních sušíren ovoce z celé ČR i SR.

My začali návštěvou Bednářství Fryzelka, kde jsme s panem majitelem lupli první calvados a ochutnali první hrstku sušeného ovoce. V podobném duchu se nesla i ostatní zastavení, což dopředu naznačuje, že den se vskutku vydařil :). V rámci dne otevřených dveří se dalo jít podívat přímo do dílny, také tu bylo drobné občerstvení, burčák apod.

Naším druhým zastavením byla Sušírna sv. Františka, rodiny Fryzelkú z bylinné farmy KVĚTOMLUVA. Tato sušírna byla první zachráněnou a zrekonstruovanou starou sušírnou na Vlachovsku a překročit práh bylo jako  octnout se ve voňavém ráji za zrcadlem. Na dřevěných roštech (lésích) si zrovna hověl libeček a měsíček, takže pronikavá vůně bylinek v kombinaci s vůní dřeva naplnila snad všechny spáry stavení. Pec topí tak na šedesát-sedmdesát stupňů a z dálky za zpěvu lidovek přijíždí povoz s krojovanou muzikou tažený koňmi. Mé srdce plesá. Děti se napájí květovou vodou, Marek se cpe sušenýma švestkama, já utrácím těžké love nákupem bylinkových čajů. Přátelská valašština pana Fryzelky celou tuhle scénu objímá jako doširoka otevřená náruč. Možná chudé, ale i tak pohostinné Valašsko.

Blažení se lesní pěšinou přesouváme ke komunitní roubené sušírně Dokopy. Je moderní, nejnovější na Valašsku. Sušené švestky, cuketové chipsy, chleba se škvarkovkou, frgál a povinná štamprle. Děti se smějí, že kapela hraje na vozembouch a tatínek jim (dojat atmosférou) kupuje od staříčka v kroji dřevěné hračky. Joo, vstup na tuhle akci je sice celý zdarma, ale ty nákupy, dobroty a serepetičky kolem se i při lidových cenách prodraží, protože to prostě chceš ochutnat VŠECHNO!

O kus dál je zase vymazlená sušírna Šimoníkova s úžasným výhledem a jezírkem. Až si budu příště brát svého muže, bude to tady. Sušírna už sice nemá pec, ale zase mají koláčky a udírnu. A pro děti závěsnou houpačku ozdobenou květinami.

Pokračujeme delší, asi dvoukilometrovou procházkou k sušírně Raků. Tady to žije – muzika, kroje, bramboráky. Mari, vem dva, mňam, ty jsou. Jeden za třicet?! Kam se hrabou trhy na Zelňáku! Sušírna plná voňavých švestek. Černých, s peckou uvnitř, teplých, pěkně mazlavých. Odjíždí „taxi“ tažené traktorem, my brodíme přes potůček a děti tuhnou v kočáru. Nedivím se jim, sluníčko a dobroty, to je vražedná kombinace.

Stihneme ještě autem přejet k Vaňatkově sušírně ve Vrběticích. Už to tady sice balí, ale milý pan majitel nám ochotně povídá a ukazuje šindelovou střechu a starobylou pec. Sluníčko pomalu zapadá, nebe se barví do červena, podobně jako naše tváře po všech těch slivovicích a jiných dobrotách.

Koho by procházka kolem sušíren lákala dřív, má možnost v rámci pátečních exkurzí od června do září (informace zde). My se ale nejspíš vrátíme zase za rok, přímo na Den otevřených sušíren a třeba se i poštěstí užít si večerní koncert (na ten jediný se platí vstupné).

A jak se říká na Valašsku… Jak věříš, tak ostane.

Ps. Kdo by se chtěl navnadit videem, tak pěkné povídání bylo v pořadu Folklorika na ČT 1.