Už už se zdálo, že máme se začátkem školního roku vyhráno. Zběhlejší rodič však tušil, že první zářijové dny jsou jen chvilkovou iluzí pohody. Že tak, jako se za dveřmi rozcvičují otužilci, číhá tam taky hrozba sestavování harmonogramu volnočasových aktivit. A je úplně jedno, jestli dítě chodí do mladých modelářů, gymnastiky nebo na hodiny ukulele. Vždycky něco koliduje. Opakuji, VŽDYCKY.
Rodič se tak ocitá před Sofiinou volbou, zda z potomka bude druhý Paganini nebo Kvitová, když se trénink tenisu kryje s hudební naukou. Dítěti je to zpravidla jedno, hlavně, aby tam chodili spolužáci.
Je to rodič, kdo potupně obvolává domy dětí a mládeže a škemrá, zda by se v baletu opravdu, ale opravdu nenašlo místo pro jeho křehkou holčičku, protože poslední volný kroužek, který ještě nabírá, je lukostřelba. Je celkem fuk, jestli jsi rodič zodpovědný, jenž potomkům od července rezervuje místo ve dvou fotbalových klubech (pro případ, že by je v jednom nevzali) nebo rodič flegmatik paběrkující v divokých vodách nezaplněných kroužků. Z první kategorie se totiž kdykoliv můžeš propadnout do kategorie druhé. Stačí nečekané těhotenství trenérky či zlomená končetina katechety následovaná změnou času tréninků, zhroucením celého rozvrhu a zmařením několikatýdenní mravenčí práce. Hrozí to každému. Zachovej paniku a nepolevuj v ostražitosti. Kdo je připraven, urve místo v horolezeckém kroužku. A že tam je převis zájemců větší než na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy…
Úplně nejhorší v celém procesu organizace volného času je pak demokracie. Dát rodičům prostor vybrat si čas schůzek znamená, že na konci bude mít půlka účastníků diskuze chuť vypustit druhé půlce gumy od auta nebo je poslat… na trénink lukostřelby. Nalezení kompromisu mnohdy vyžaduje pokročilou znalost výrokové logiky a Vennových diagramů. Jestliže Kačenka nemůže ve čtvrtek a v pátek, Barunka má v úterky teraristiku a ve středy badminton a Hanička může jen ve středu, pak jsou rodiče Haničky zbytečně ambiciózní a schůzky budou asi v sobotu ráno… Emoční přetížení rodičů a snaha urvat pro své dítě to nejlepší se postupně mění v prachsprostý souboj eg (“tak ten klavír vypusťte, vždyť všichni víme, že Jaruška stejně nemá sluch!”), což situaci moc nepomáhá a je s podivem, že se na to všichni radši nevybodnou. Nejvíc na mrtvici jsou za mrzký peníz pracující vedoucí snažící se najít kompromis. Při troše štěstí si na konci vyslechnou jen lehké brblání, v horším případě se na ně snese hněv frustrovaných rodičů, jejichž dítě „už nikdy nebude dělat tak blbý sport jako je judo!!!“.
Představ si tento proces vynásobený počtem dětí v domácnosti a dostaneš odpověď na otázku, proč dítě č. 2 (popř. 3 a výše) zatím na žádné kroužky nechodí…
