Co se stane, když PIN k půjčené kartě nesedí? A jak vysoké jsou sazby za vraždu v afektu?
Nedostatek klidu na cokoliv, potřeba být alespoň chvíli bez dětí a snaha o maximalizaci výkonu vyústila v naší domácnosti k fenoménu, který nazývám “quick night shopping”. Spočívá v tom, že jednou za měsíc kolem osmé uspím kojence a vyrážím sama do frýdeckého Albertu na obří nákup, s cílem vrátit se dřív, než se dítko stihne probudit na krmení.
Přesně na takový nákup jsem vyrazila včera, abychom dnes mohli plnou lednicí uctít Markovy rodiče. Načasování se o chlup nepotkalo s termínem vyplácení rodičovského příspěvku, tudíž mi byla živitelem půjčena jeho kreditka včetně PINu. Bláhově jsem si myslela, že správného.
Že jsem Markovo drobné zaváhání při psaní čtyř kouzelných číslic neměla podcenit, mi naplno dochází až za pokladnou, když s nákupem za patnáct stovek precizně rozděleným do tří nákupních tašek od pokladního slyším:
“Ajajajajaj, to vypadá na problémíček, tady mi to píše nesprávný pin”.
Krve by se ve mně nedořezal. Podotýkám, že po deváté večerní jede v hypermarketu jen jedna kasa, protože nákup většiny přítomných čítá okolo pěti položek a normální lidé chodí přeci na rodinný nákup ve dne. Lapám po dechu. Překvapuje mě, jak rychle se za mnou tvoří fronta asi dvaceti lidí. Volám Markovi, nebere to. Na displeji mám od něj ale asi dvacet minut starou smsku, že se nám na ořechu uhnízdí kalous ušatý. Obohacena o tuto zásadní informaci zadávám svěřený pin podruhé. Smůla. Neprošel.
Z fronty se ozve nějaký dobrák: “Ten manžel bude asi pěknej vtipálek”.
Mutující pokladní je v dobrém rozmaru: “No tak to je dobrý todleto, to se musí stát dycky zrovna mně. To bude teda parádička, stornovat celej nákup, položku po položce. To tady budem dlouho. A že se to stane tydle situace dycky těsně před zavíračkou, že…”
Urputně hledám řešení. Rozdělit na více bezkontaktních plateb? Znova volám Markovi. Místo řešení nacházím viníka. Taky dobrý. Sypu ze sebe nadávky a důrazně se dožaduju správného pinu.
“Máji, takhle narychlo nevím, mělo by to být první tlačítko nahoře vlevo, pak jakoby do elka a zase vlevo, ale dole a poslední číslo je určitě pětka.”
… řeknu mnoho sprostých slov a myslím si něco o lobotomii mozku…
Pokladní perlí dál: “No ty brďo, tady se dělá teda megafronta, to neodbavíme do rána, paní tak co, pan manžel neporadí? Zkusíte to potřetí? Ale bylo by dobrý to trefit, ať vám to nezablokuje kartu. Maruškooo, poď simtě vedle, tady je to na dýl.”
“Tady to vůbec nebude na dýl, tady budou stačit tři rozvodová stání” vyletí ze mě, čímž si získám sympatie ženské části publika, která ví, že toto může kdykoliv potkat i ji. Druhá půlka fandí Markovi a snaží se mu do telefonu nahlas napovídat číselné kombinace.
Přestože je už otevřená druhá kasa, většina nakupujících setrvává v mé frontě a je zvědavá, jak drama dopadne. S vědomím, že druhý den ověšená dětmi takový nákup neudělám, bojuju za svůj úlovek jako lev. Když už se mi skoro daří vyjednat s pokladním, že košík nechám v obchodě stát, nasednu do auta a pojedu se domů vyměnit s Markem, který vše přijede (patrně po zavíračce, která je za 12 minut) zaplatit, přistoupí ke mně mladý kluk.
“A nepomohlo by vám, kdybych to za vás zaplatil?”
Nedbá mých rozpačitých argumentů, že je to hodně peněz, a z balíčku bankovek vysází pokladnímu patnáct stovek na dřevo. Ten je spokojený, nemusí se stornovat a ještě (dle jeho slov) “jsme měli vzrůšo”.
Čekám, kdy fronta začne zachránci aplaudovat.
Trojice mladíků s lahváčema mi pomůže nákup naložit do auta a ještě mě chlácholí, ať “se už vyklidním”. K dokonalosti situace chybí jen, aby mi nabídli špeka. Vymýšlíme způsob, jak a kde jim hotovost vrátím. “Paní, hele, my teď budem třeba hodinu sedět v parku u Sokolovny – víte, kde je Sokolovna?”
Zvoní mi telefon, Marek si vzpomněl na správný pin! Happy end se blíží. Z bankomatu vybírám keš, borec mi chce ještě vydat a nevezme si ani piva jako poděkování. Prý jen doufá, že za to přijde do nebe.
Přijde. Škoda, že se tam nepotkáme, protože já se tam za vraždu v afektu patrně nedostanu.
Mňo, myslím, že víkend s tchánama můžeme považovat za zahájený…