Miluju Vánoce. Hlavně přípravy na ně. Listopad přežívám každoročně jen díky tomu, že chystám adventní kalendáře, mikulášské balíčky a nakupuju dárky. Listopad je pro mě mrholení, chlad, tma. Venku i v duši. Pogumované gatě z Lidlu a prokřehlé ruce, které nemůžou vytáhnout navlhlý kapesník, aby někomu utřely vlající nudli. Rady typu „zpomal, je to období zklidnění“ jsou krásné, ale se třema špuntama tak akorát na pěst. Já do nich hustím „zpomal“ od jara do zimy a oni na to celoročně dlabou. Bojuju s tím, ale vnitřně jsem prostě tým jaro. Dítě slunce. S úderem adventu se ale rozpouštím jak mléčná čokoláda a nasládlou pohodou vyplňuju všechny kouty domácnosti. Obleču svetr se sobem a sundávám ho až po Silvestru.
Loni měly už všechny děti z Vánoc „rozum“ a celé adventní období bylo kouzelné. Ani nebylo třeba velkých a nákladných darů, proto bych ráda dál poslala dál trochu (před)vánoční inspirace. Samotnou by mě zajímalo, u koho se dodržují nějaké vánoční zvyky? Jistě je to rodina od rodiny jiné, nemusím chodit daleko. Když jsem v době randění popisovala průběh našich Vánoc mému muži, připadala jsem si, jako když se bavím s Turkem a ne s Brňákem. Tak jiné naše rodinné obyčeje byly.
U nás zdomácněly tyto rituály a tradice:
Začátkem adventu píší děti dopis Ježíškovi. Respektive kreslí, tvoří, stříhají z katalogů a lepí, jak kdo zvládá. Nevím, jak dlouho budeme tuhle hru na Ježíška hrát, ale zatím mi přijde škoda se o ni vzájemně ochudit. Vyrobený dopis poskládáme do obálky, položíme za okno a čekáme, jestli do rána zmizí…
Prvního prosince děti poprvé otvírají pytlíčkový adventní kalendář, do kterého jim chystám drobnosti, co mi přijdou zrovna pod ruku. Loni jsem na bazoši koupila za pár peněz dvě kila postaviček z kinder vajíček, to mělo veliký úspěch. Předloni měli zase na každý den figurku zvířátka (třeba tyhle nebo od Safari Ltd.). Někdy dávám sponky, jindy malovaný kamínek. Letos máme v každém pytlíčku směs ořechů, rozinek, pistácií, křížal a jiného sušeného ovoce. Snažím se, aby v tomto homemade kalendáři neměli klasické mlsání. Jednak je kolem Mikuláše sladkého až až a navíc loupací čokokalendáře dostávají od prarodičů. Obzvlášť oceňuju ty Kinder, nejmladší to loni a předloni spravedlivě dostal, ale ještě nejedl, tak jsem si pošmákla. Letos mám už s mlsáním utrum.
Kromě věcí máme na každý den také nějaký úkol nebo program. Nádherný úkolový adventní kalendář je zdarma ke stažení od ilustrátorky Venduly Hegerové na stránce Tvoříme pro děti. Jeden rok jsem dala do kalendáře kartičku i pro sebe s manželem, kalendář tohoto typu lze stáhnout zdarma třeba tady. Loni jsme plnili a vybarvovali krásné karty pořízené v charitativním obchůdku Uzlík. Letos mám pro ozvláštnění připravený kalendář pohybových aktivit.
Z výzdoby máme rádi betlém od Kukanda – dá se stáhnout, vybarvit a vystřihnout nebo podle něj namalovat obrázky barvami na sklo a polepit okno. Pravda, je to trochu pracné, ale když zasvítí sluníčko, vypadá to pohádkově. Já jsem se do vybarvování betlému ponořila tak, že jsem si ho vybarvila celý sama jako antistresovou omalovánku. děti jsem k němu nepustila…
Co mě loni nadchlo a málem jsem letos také podlehla, tak návštěvy vánočního skřítka (v angloamerickém světě známého jako Elf on the shelf). Nápad pochází z knihy americké autorky Carol Aebersold a spočívá v tom, že k dětem přichází od prvního do čtyřiadvacátého zlobivý skřítek a vyvede vždycky přes noc nějakou neplechu. Třeba napíše na zrcadlo vzkaz zubní pastou. Nebo zabalí celý sporák do balícího papíru, namaluje vajíčkám v lednici obličeje či rybaří v záchodové míse. Taky parádní způsob, jak s dětmi symbolicky ukrajovat dny do Štědrého dne.
V průběhu prosince samozřejmě pečeme cukroví. Děti odmalinka „pomáhají“, ale nutno říct, že loni pekly perníky Jednička s Dvojkou už prakticky samy. Jen jsem jim válela těsto a udílela nevyžádané rady. Letos už máme jednu rundu vánočních perníků upečenou. I snězenou :). Kromě klasických formiček po babičce, které střežím jak oko v hlavě, máme i nová vykrajovátka-razítka (opět od Kukanda), jejichž výhodou je, že se nemusí zdobit a dají se z nich vykrajovat i různé sušenky. Nejsme megalomani co do počtu druhů. Pečeme jenom klasiku z několikanásobných dávek a do Vánoc to prakticky všecko sníme. Jestli na cukroví něco nesnáším, je to jeho škudlení a následný silvestrovský stav „proč to nejíte, stejně to dostanete do krabičky s sebou“. Zatímco jinde probíhá fáze „nežerte to, počkejte do Vánoc“, my se vesele ládujeme lineckým. Z gastro oblasti pečeme ještě před Vánocemi vždycky vánočku (několikrát) a houbového kubu. Děda-fyzik si brává na starosti odlévání olova. Moje mamka si zase tradičně 23. zaneřádí celou kuchyň, aby děti mohly vidět ve vaně živého kapra.
Děti vedeme k tomu, že mají myslet na druhé a pomáhat tam, kde je to potřeba. O Vánocích je takových příležitostí hromada, stačí si vybrat, co je Tvému srdci nejbližší. My už několik let volíme charitativní projekt Krabice od bot. Na internetu si najdeme odběrné místo a tam zaregistrujeme, kolik krabic=dárků připravíme. Většinou volíme jednu krabici za každé dítě. Loni jsme si vybrali, že obdarujeme holčičku stejně starou jako Tamarka (5 let), chlapečka ve Vítkově věku (3 roky) a jednu maminku. Do balíčků velikosti krabice od bot pak balíme dětem hračku, fixy nebo plastelínu, knížku či stavebnici a nějaké „triko, co frčí“ – čili holčičce něco s Elsou a klukovi dinosaury a podobně. Pár věcí koupíme nových, některé vybereme doma tak, aby nebyly opotřebované a udělaly radost jinde. Do krabice pro maminku jsem loni koupila poukázku na nákup do Lidlu, krabičku čaje Sonnentor, lesk na rty, knížku a kvalitní čokoládu.
Ven nás to táhne i v čase předvánočním. Děti (stejně jako já) milují světýlka, betlémy, vánoční ozdoby… Tradiční adventní „akce a atrakce“ na severu, které navštěvujeme:
- Už několikátý rok se jezdíme podívat do Frýdku-Místku na světelnou výzdobu a betlém ve kmeni stromu v parku u bývalého autobusáku
- Samo sebou vyrážíme na Vánoční trhy – loni to byl Těšín v Polsku, protože u nás se kvůli Ty-víš-komu nic konat nemohlo
- Jezdíme do Štramberku na výstavu Betlémů ve výkladních skříních obchodů a oknech domů
- U nás v obci se za časů ušatých (a hlavně nekovidových) čepic konal tradiční živý betlém a rozsvěcení vánočního stromu s vystoupením dětí, tak snad se k tomu někdy vrátíme
- V Ostravě vyráží do ulic každou adventní neděli dětská tramvaj Barborka z hlavního nádraží na Hranečník a zpět, nejinak tomu bude i letos
- Na dechberoucí vánoční dekorace se dá vypravit do Rožnova pod Radhoštěm, do výrobny a prodejny svíček Unipar
Mikulášská nadílka
Jsem si vědoma, že toto téma patří ke kontroverzním a že do mnoha domácností mikulášská trojice nesmí. Přesto jdu s kůží na trh a přiznám, že my takovou domácností nejsme. Já sama mám z dětství krásné vzpomínky na tu chvíli napětí a čekání, kdo a jestli vůbec se letos objeví nebo jestli bude jen punčocha za oknem. Takže k nám domů Mikuláš chodí a loni jsme měli i čerta. Letos se pro klid všech duší vrátíme zase jen k vlídně promlouvající autoritě Mikuláše. Moc se mi ale líbí třeba i kompromis v podobě společné mikulášské nadílky pro určitou skupinu/komunitu někde v obecní tělocvičně.
Samotný Štědrý den
Ráno zkontrolujeme Barborky a máme radost, pokud vykvetly. Když ne, máme radost i tak. Dopoledne se vyrážíme vyvětrat na společnou procházku ke krmelci, kde naježíme zvířátkům. Co a jak správně sypat a čím zvířata krmit, abychom nezpůsobili víc škody než užitku, jsem psala sem. Děti se trochu vyběhají, my velcí si uděláme hlad.
U mě doma se vždycky držel štědrodenní půst, mohli jsme a do večeře jen vánočku, abychom viděli zlaté prasátko. Já ho jednou fakt viděla! Projelo kolem mě na důmyslné konstrukci z lega. Taťka ho tahal na špagátu z obýváku do ložnice. Naši skřítci jsou na půst ještě malí a bez jídla přes den nevydrží, takže vařím hrnec hrachové polívky k obědu. Po procházce většinou bodne. Ale až trochu vyrostou, budou hladovět! Ráda bych taky jezdila zapálit svíčku babičce a dědům na hřbitov, ale zatím tam v plném složení spíš rušíme ostatní. Třeba se to ale letos podaří.
Po odpolední siestě u pohádek se všichni vymydlíme a načančáme, aby mohl začít jeden z nejkouzelnějších večerů v roce. Z gramofonu hrají koledy (podařilo se mi před pár lety sehnat úplně tu samou desku, jako jsme měli s našima doma, když jsem byla malá), zapálíme všechny svícny a svíčky, co doma máme a s první hvězdou sedáme ke stolu. V mé rodině se o Vánocích dodržovalo hodně tradic, hlavně táta na tom vždycky trval. Srandovní je, že jak mě to jako puberťáka zdržovalo, tak teď bych si nenechala vzít ani jednu jedinou a nekompromisně jsem je zavedla i v naší jedličnaté rodině.
Večeře začíná „pohádkou mládí“. Z jednoho talířku jíme všichni společně krupici s kakaem a máslem. Každý má svou lžičku, každý musí ochutnat, abychom se spolu zase příští rok společně sešli zdraví a taky se po celý rok uměli mezi sebou dělit o to dobré, i o to horší. Od stolu smí během Štědrého večera vstávat jen „hospodyně“, čili maminka 🙂 Nikdo by neměl sedět zády ke dveřím, nosí to smůlu. Sníme rybu a salát, během toho děti průběžně louskají ořechy, které jsou nachystané. Čtyři ořechy – jako čtyři roční období – pro každého. Zahlásíš „Louskám jaro!“ a když je ořech hezký, budeš na jaře zdravý. Pokud je ořech „léto“ vevnitř hnědý nebo scvrklý, skolí Tě patrně nějaká choroba nebo si třeba zlomíš ruku. Všichni to berem hrozně vážně a napjatě čekáme, co kdo otevře. Po jídle si každý jednou sfoukne svíčku a pozoruje kouř. Pokud jde dým rovně nahoru, člověk je čestný a nelže. Ale když se kouř klikatí nebo si dokonce lehne, pak člověk během roku „cigání“, jak se u nás říká, zkrátka lže. Na řadu pak přichází oplatky a med. Každý má před sebou malý oplatek podobný lázeňskému. Kousek z něj ulomí, namočí do medu a vloží druhému do úst. Postupně takto podělí všechny kolem stolu. Opět si tak symbolicky slibujeme, že se budeme dělit i dalším roce. Na závěr se rozkrojí jablíčko, aby nám případná hvězdička ukázala, jak u nás to bude v dalším roce se štěstím.
Mezitím, co v koupelně pouštíme v umyvadle lodičky, Ježíšek naježí dárky pod stromeček a zazvoní zvoneček (od té doby, co existují časovače a aplikace na mobilech je to, pravda, o dost jednodušší než v časech, kdy se třeba půl hodiny nervózně čekalo, kdy že se to rozdrnčí natažený mechanický budík). Za zpěvu koledy jdeme ke stromečku, zapálíme prskavky, a když nic a nikdo nehoří, vychutnáváme tu kraťounkou chvíli, kdy na zázraky věří i dospělí.
Naše smečka samozřejmě není o dárky ochuzena. Fakt to nejsou filantropové, kterým stačí nasypat zrní ptáčkům do krmítka. Chtějí rozbalovat jako všechny ostatní děti. Poslední dvoje Vánoce se mi daří balit dárky do našitých pytlíků, tak alespoň doma je máme „zero waste“. Nicméně trhání baličáku u příbuzných je samozřejmě mnohem větší sranda. Já mám systém na všechno a nejinak je to u rozbalování dárků. I na to máme vžitý trochu specifický postup. Dárky se rozdají a pak se postupně v kruhu „veřejně“ rozbalují. A běda tomu, kdo si nové spoďáry otevřel a před ostatními jimi dostatečně demonstrativně nezamával! Bude donucen si je i veřejně vyzkoušet… Dělalo se to tak u nás doma i u mých babiček a manželovi chvíli trvalo, než pochopil, že je opravdu potřeba zamávat KAŽDOU obdrženou lahví šampaňského.
Poté, co se vymotáme s chaosu způsobeného novými věcmi, setřeme slzu dojetí a odtrhneme od sebe děti, které už se stihly porvat o nové lego, zakřičíme z otevřeného okna „Děkuji Ježíšku“ (tohle si nenechám vzít ani v šestatřiceti) a jdeme se koukat na pohádku…
Tak takhle vypadá předvánoční čas u nás. Myslím, že těšení je to, co nás baví nejvíc. A určitě nejsme jediní. Prosinec je pro mě blikající kontrolka signalizující KLID! Ale v dobrém smyslu slova, takový trochu povinný odpočinek. Celý rok lítám, běhám, zařizuju, pracuju, vymýšlím ptákoviny… a v prosinci si organizovaně nařídím zpomalit, zastavit. Nechávám kalendář volný na svařáky s kamarády a pohádky s dětmi. I ty dárky mě baví shánět, protože se těším, jakou udělají radost.
Tak přeju krásné těšení a klid i Tobě a celé Tvé rodině.
PS. Kdo je spíš náturou Grinch, který vánočnímu běsnění rád uteče, doporučuju akci Do Jesu bez stresu, kterou každoročně pořádá Maruška aka Děvče z hor.
